"Každej příběh má svůj konec, kámo," řekl Mystovi opilej chlápek předtím, než nasedl do svaghamského linkového autobusu , který ho dovezl na Dlouhej Konec. To bylo místo, kde Myst pracoval. Nejsevernější bašta civilizace na kontinentu Europa. Dlouhá léta tam fungovala malá restaurace, pošta a obchod s tabákem a poštovníma známkama, přičemž pohledy s motivem Půlnočního Slunce se daly koupit u baru.

Myst viděl toho chlápka přes zamlžené sklo a než se rozjeli stále slyšel jeho podivný smích. Trochu ho zamrazilo. Přestal ho sledovat a zavřel oči. V poloprázdném autobusu se nechal unášet monotónním obracením stránek bulvárního plátku, kterého se asi padesátiletá žena na protějším sedadle nemohla nabažit.

"Co mi nabídnete dneska?" zeptala se náhle. Mystovi chvilku trvalo, než si uvědomil o čem mluví. "Prosím?" řekl nevěřícně. "Co mi dneska nabídnete?" opakovala bez pohnutí v tváři. Zdálo se, že žena čeká na odpověď a Myst si uvědomoval, že to myslí opravdu vážně. "Odkud mě znáte?" zeptal se.

"Už pár měsíců děláš na Dlouhým Konci, nebo to tak není?," s klidem odpověděla žena. Myst se bezeslova zvednul ze svého sedadla a šel si sednout do přední části vozu. Na nějaký hysterky před dvanáctihodinovou šichtou neměl náladu.

Autobus začal stoupat a unaveně vzdychal. K Dlouhýmu konci vedla jednoproudá silnice lemovaná skálami, ale člověk mohl z výšky západně zahlédnout Dórské moře. Z náhorní roviny pak bylo možno severovýchodně sledovat i Wartensovo moře, které poslední útes Europy od Dórského pomyslně odděloval. Autobus dojel na konečnou pár minut po druhé odpoledne. Myst se rychle vypotácel ven a ani nepocítil studený náraz solí prosyceného vzdušného proudu. Z nebe se na něj smálo ostré a stále věčné Slunce. Doběhl do restaurace, která byla od zastávky pár desítek metrů a už z dálky viděl, jak mu zevnitř mává Jemia. Usmál se a pozdrav opětoval.

"Hej brouku, už patnáct minut mi tady hrozně chybíš," řekla vesele Jemia na uvítanou. "Ahoj Mio," řekl trochu stydlivě Myst a odběhl se do kutlochu pro zaměstnance převléknout. Za chvíli již s profesionální vervou obsluhoval turisty, místní i zbloudilé cyklisty.

Myst vyprávěl Jemie v jedné volné chvíli svou příhodu z autobusu. "Já se jí ani nedivím. Vidět tě s přivřenýma očima, jak v klidu oddychuješ v prehistorickým autobuse, taky bych nechtěla, abys usnul," řekla s usměvem Jemia. "Jsem na ní zvědavá, jestli sem přijde," dodala spiklenecky. "Opravdu ji nechci vidět," odpověděl zasněně Myst.

Turisté se střídali jak na běžícím pásu. Z prosklené restaurace bylo vidět, jak okupují cíl, kvůli kterému sem přijeli: obrovskou ocelovou konstrukci planety Země, která měla symbolizovat onen konec jednoho z kontinentů. Nacházela se na ploše nejposlednějšího skalnatého masivu Europy.Kolem dokola poté byla jen nekonečná vodní plocha. Z restaurace se procházelo malou halou,v níž už pár desítek let provozoval Gudon své tabákové království. Naproti němu byla poštovní přepážka, která fungovala pět hodin denně. Drahé telegramy z "konce světa" stále frčely a i poštovní schránka se stačila denně pohodlně naplnit. Myst s Jemiou si na Gudonovy kávové siesty během dne, kdy ho halil dým a vůně kávy, zvykli rychle a chraplavé komentáře o zhýralosti dnešní společnosti a o tom, co bylo, se staly jejich součástí.

Náhle tam byla a potměšile se na něj zubila. "Tak copak mi dneska nabídnete?" ptala se klidně žena z autobusu. "Vodové presso, třídenní štrůdl a výčepní lihovinu k tomu," odpověděl zhurta Myst. "Snad nebudete tolik neslušný," pokračovala ve svém tónu. "Už jsem se ptal, co chcete," řekl chladně. "Co tvá matka?," zeptala se náhle žena. Myst chvíli uvažoval, co se s ním děje... Třásl se vzteky. " Mou matku jsem nikdy neviděl, " odpověděl se zatajeným dechem. "Já ji znala. Dlouhá léta. A tohle jsem ti dnes měla dát," podávala Mystovi malou obálku. "Jen jsem za to chtěla brusinkový čaj a ten malinový puding, ale už musím jít. Buď opatrný, Myste. A mysli na svou matku," rozloučila se náhle. Myst stál jako socha několik minut na jednom místě, až ho okřikl jeden z hostů, který si žádal třetinku piva. "Co se děje?" zeptala se Jemia, když přišel k pultu. "To byla ta z toho autobusu. Dala mi obálku a mluvila o mé matce," řekl zneklidněně Myst. Jemii potemněly oči. "Co je uvnitř? Tak to otevři...". Myst se odhodlal a obálku otevřel.

Uvnitř byla zažloutlá kartička, na níž stálo "Marviq Gee, Lei 13-92, i. B0. 07.08.1986". "Adresa?" řekla fakticky Jemia. Mystovi to nic neříkalo. "Sedmýho je zítra, pojedeš tam...?" Jemia nestihla dokončit svou otázku.

Náhle se ozval křik. Ten, který člověka přidusí, protože ví, že se děje něco zlého. Houf turistů se od místa Planety rozprchl. "Ona skočila...," křičel za běhu ven z komplexu pohublý mladík. Hrůzou omráčený dav zaplnil halu. Všichni se snažili dostat ven. Myst tušil, kdo skočil a vyděšeně pohlédl na Jemii.

Jan Černý

Další