„Kruci, co vyvádíš? Chceš nás zabít?“ probrala se Sandra, když automobil sjel na krajnici a začal na nerovném terénu skákat.

„Asi bych si měl chvíli odpočinout,“ vyrazil ze sebe Myst, jakmile se mu vůz povedlo zastavit, aniž úplně sjeli z cesty. Namísto toho, aby znovu nastartoval, opřel se lokty o volant a zabořil si prsty do vlasů. Snažil se zaplašit pomyšlení, že by tu zůstali trčet v nepojízdném voze.

„Promiň, je toho na mě nějak moc.“

Vysedl a několikrát auto obešel, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

Pohlédl zpět na nekonečný pruh silnice, po níž přijeli, a po levé straně spatřil zadní stranu řady billboardů, které jej tolik vylekaly.

Rozběhl se k poslednímu z nich. Srdce Mystovi bilo vzrušením a strachem zároveň. Když k tabuli doběhl, uviděl na ní muže ležícího v rakvi plné cigaretových nedopalků, jak nataženým prstem ukazuje na projíždějící řidiče a žoviálně jim oznamuje, že pokud ihned netípnou, čeká je podobný osud.

Myst se musel pousmát. Smích to ovšem byl poněkud nervózní.

To, co na další tabuli vypadalo jako podříznutá Mia, byla nyní žena s rudým náhrdelníkem, a kdyby se vydal i k poslednímu billboardu, spatřil by muže s vlající kravatou, jak nabízí nejlepší životní pojištění na trhu – samozřejmě od finanční společnosti Impossant.

„Jsi vážně legrační,“ začala Sandra, když se vrátil k vozu. Nohy měla hozené na palubní desce a potahovala z cigarety.

„Nechceš jednu?“

„Ne díky,“ vzpomněl si na billboard.

„Co kdybys mi řekl, čeho je na tebe moc?“ zeptala se, když Myst otočil klíčkem v zapalování.

„Prostě všeho,“ odpověděl vyhýbavě.

Krátce před pátou, když svět pokrylo šero a ze dne zbýval jen tenký proužek zlaté záře na obzoru, Myst spatřil ukazatel, jenž oznamoval, že se blíží k motelu. Tam měl té noci složit hlavu a ráno vyzvednout balíček pro svoji matku.

„Za chvíli tam budeme,“ řekl Sandře. Ležela na sedačce a sledovala krajinu míhající se za oknem. Nejspíš pochopila, že Mysta její otázky štvou, tak mlčela a uvažovala, co ji v novém městě čeká.

„V Gotten Mai?“ odpověděla.

„Ne, v Sannhet motelu. Něco tam musím zařídit a myslím, že nebude špatné trochu se prospat. Co ty na to?“

„No, proč ne.“

Mystovi se začaly vracet myšlenky na Miu. Před očima se mu promítal obrázek jejího bytu. V hlavě slyšel její vzdychy a viděl její nahé tělo, jak se poddává dotykům někoho cizího. Musel si přiznat, že žárlí, neboť na ni často myslíval a snad ji dokonce miloval.

Sannhet motel – šedivý a tmou zahalený – stál nedaleko cesty, a nebýt neonového nápisu, Myst by jej minul. V recepci je přivítal obtloustlý čtyřicátník, který sledoval hokejový zápas na obrazovce malého televizoru a pojídal křupky.

Jakmile se Myst představil, muž si v nějaké tlusté knize ověřil, že mají rezervaci na jeho jméno, podal mu klíč od pokoje a vrátil se k obrazovce.

Ve dveřích Myst zaváhal. Přijel do motelu především proto, aby vyzvednul balíček pro matku. Zmiňovala se o tom ve svém vzkaze. Napadlo jej, že se na balíček recepčního zeptá. Užuž jej chtěl vyrušit, když v tom si vzpomněl, že má balíček převzít až ráno při odjezdu.

Nemá smysl předbíhat události, pomyslel si.

„Tady to je,“ řekl Sandře, když objevil dveře, do nichž klíč pasoval. Potom oznámil, že skočí koupit něco k snědku, a když se vrátil, spatřil Sandru jen ve spodním prádle, jak si suší vlasy.

„Taky mě zrovna napadlo, že by sprcha bodla,“ podal jí tašku s jídlem a na chvíli zmizel.

„To je mi líto,“ řekla Sandra, když jí Myst pověděl o svých zmařených citech vůči Mie. Konečně jí vysvětlil, čeho je na něj moc. Leželi vedle sebe v posteli a povídali si. Mysta napadlo, že by mohl Sandru obejmout. Toužil najednou po lidském doteku a nikdo jiný se v jeho blízkosti nenacházel. Objal ji a ona krátce nato beze slova přitiskla hlavu k jeho rameni.

V pokoji byla tma, kterou jen občas prořízl záblesk reflektorů doprovázený tlumeným šepotem aut uhánějících po silnici ke Gotten Mai a zpátky kdoví kam.

„Víš, kdo jsou zápalkoví lidé?“ pronesl Myst znenadání. Čas jako by se zastavil. Když se mu nedostávalo žádné odpovědi, napadlo ho, že Sandra nejspíš usnula.

„Zápalkoví lidé?“ zopakovala. V jejím hlase žádné známky rozespalosti nezaznamenal.

Potom pokračovala: „Zrovna dnes ráno mně o nich na benzínce povídal nějaký chlápek chvíli předtím, než jsi mi zastavil.“

„Cože?“ vyhrkl Myst a napřímil se. „Jak vypadal? Co tam dělal?“

„Stál a u baru a popíjel kafe. Když jsem se ho zeptala, jestli nejede směrem na Gotten Mai, odpověděl, že se odtamtud zrovna vrací.“

Sandra Mystovi toho muže popsala, jak nejlépe zvládla. „Byl cítit tabákem, hlas měl hluboký a chraplavý a určitě mu bylo nejméně sedmdesát.

V Mystovi by se krve nedořezal. Okamžitě si vzpomněl na Gudona.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala mu Sandra do ucha. Když v tom se zvenku ozvaly kroky mířící k jejich pokoji.

Trojité zaklepání na dveře.

„Mohu rušit?“ ozval se mužský hlas. Jakmile Myst odemknul, spatřil recepčního.

„Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale něco vám mám předat a nerad bych na to ráno zapomněl,“ podal Mystovi žlutý zapečetěný balíček.

Myst si jej vzal, muži poděkoval a vrátil se k Sandře do postele.

„Dobrou noc,“ popřál ji s myšlenkami na Gudona. „Brzy ráno odjíždíme. Gotten Mai nás už čeká.“

Po probuzení hned vyjeli.



Ivan Burda

DalšíPředchozí