Muž v bílém seděl na schůdcích přívěsu a kouřil cigaretu. Ráno bylo chladné a obláčky kouře se mísily s běžnými výdechy. Z kapsy u saka vytáhl malý dalekohled a přiložil si jej k očím. Z útesu, na němž svůj přívěs parkoval, měl muž v bílém výhled na asfaltku vinoucí se ke Gotten Mai i na Sannhet motel nacházející se na jejím 678. kilometru.

„Mám z tebe radost, číšníku,“ zašeptal sám k sobě, když spatřil Mysta, jak se i s tou nánou, co ji po cestě nabral, blíží k bílému Saabu.

Jakmile Sandra s Mystem nasedli a jejich vůz se dal do pohybu, muž v bílém vrátil dalekohled do kapsy a zamáčkl zbytek cigarety o železnou konstrukci schodů.

Ptáci zpívali a den se probouzel.

Muž ještě chvíli seděl na schodech, potom se zvedl a vrátil do přívěsu.

„Co s tebou, holčičko?“ pronesl k Mie. Seděla na židli, nohy i zápěstí připoutané k ocelové konstrukci pevným provazem.

Mia pozvedla hlavu a prázdnýma očima vzhlédla ke svému únosci. Zaskučela. Gumová páska, která se jí táhla přes ústa, činila ze všech Miiných slov jen nesrozumitelné mručení.

Muž v bílém chytil její okraj a prudkým pohybem ji Mie strhl z úst i s kusem kůže. Když dívka zavyla bolestí, vrazil jí facku a přikázal, aby zmlkla.

„Co po mně chcete?“ dostala ze sebe.

„Po tobě nic, ale po tvém číšníkovi ano. A ty mi pomůžeš to od něj dostat.“ Znělo to jako rozkaz, o němž nelze diskutovat.

Mia polkla a poprosila, jestli může na záchod a zároveň dostat něco k pití.

Muž ji ke rtům přiložil hrdlo plastové láhve a dovolil napít se minerálky.

„Děkuju,“ zavzlykala. Vyprázdnit se jí však nedovolil a ona cítila, že to už dlouho nevydrží.

„Co se děje? A proč jdete po Mystovi? Kde jsme?“ chrlila ze sebe proud otázek, když ji studená voda z láhve probrala.

Muž v bílém chytil cíp pásky a přetáhl jej Mie přes ústa. To byla jeho odpověď. Potom opustil přívěs, posadil se znovu na schody a sleduje východ slunce, začal si kapesním nožem dělat manikúru.

***

Jakmile na obzoru spatřili dlouhý pás šedi, měli jej za oblaka ležící na úpatí hor, které se tyčily vysoko k nebi.

„Kdy už tam budeme?“ prolomila ticho Sandra.

Myst neodpovídal. Hlavu měl zaměstnanou myšlenkami na svoji matku, s níž se měl zanedlouho setkat.

„Vnímáš mě vůbec?“ dloubla ho loktem do žeber.

Řekl, že ano, a když chtěla, aby jí zopakoval, na co se před chvílí ptala, uspokojivou odpověď ji dát nedokázal.

„Koukej, vidíš ty budovy?“ vykřikla znovu.

Skutečně se blížili ke Gotten Mai. Město před nimi brzy leželo jako na dlani a jakmile minuli tabuli, jež označovala jeho hranice, Myst zpomalil, načež zastavil u benzinové pumpy, aby doplnil nádrž.

Než se Sandra vrátila z toalety, vytáhl z náprsní kapsy obálku s předměty, které našel v bezpečnostní schránce banky Impossant v Marviq Gee.

Při pohledu na fotografii jeho matky mu nitro zaplavila směsice pocitů. Byl to stesk? Nenávist? Nebo láska? Sám nevěděl. Poslední dny přinesly příliš mnoho otázek a nových událostí.

Tvář na černobílé momentce patřila mladé, krásné ženě – ale copak ví, jak jeho matka vypadá dnes?

Strčil snímek zpět do bundy a rozložil mapu, která se začínala trhat v záhybech. Uprostřed Gotten Mai byl malý červený kroužek, v jehož středu se nacházelo Náměstí osvobozených. Napadlo jej, že tam asi stojí socha Spravedlnosti, u níž se má s matkou setkat.

Město je brzy pohltilo a Myst se Sandrou se ocitli v bludišti neznámých ulic. „Tady doleva!“ Sandra četla z mapy. Následovaly ještě desítky podobných příkazů, několikrát se museli vrátit a vydat jiným směrem, až se před nimi nakonec otevřelo rozlehlé náměstí s vysokou sochou ve svém středu.

Myst čekal, že svoji matku ihned spatří, ale mezi tolika lidmi by nepostřehl ani Miu, kdyby stála třeba pár metrů od něj.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Sandra a vzala Mysta za ruku.

Neodpověděl, ale když na ní pohlédl a usmál se, v tom úsměvu jeho odpověď našla. Byl nervózní. Ruce měl studené, jako by je vytáhl z kýble naplněného ledem.

Potom dívka chytila za kliku dveří, naposled na Mysta laskavě pohlédla a ztratila se z jeho života stejně rychle jako do něj před pár hodinami vstoupila.

Uběhlo několik minut, když si konečně Sandřin odchod uvědomil a rozevřel dlaň, v níž spatřil talisman – stříbrný profil planety Země s poledníky a rovnoběžkami, které ji protínaly.

Myst nechal vůz na parkovišti, talisman zastrčil do kapsy a vydal se k soše Spravedlnosti. Znovu se podíval na fotografii svojí matky a pátral v okolí po ženě, která by ji alespoň vzdáleně připomínala.

Ostré paprsky slunečního západu sochu zalévaly, že vypadala jako odlitá ze zlata.

Vtom na Mysta někdo zavolal jeho jménem. Znělo to jako otázka a když se po tom hlase otočil, spatřil drobnou ženu jemně řezaných rysů s tmavými vlasy svázanými do drdolu.

Kristin svého syna objala, nicméně on její vřelost opětovat nedokázal. Alespoň ne hned.

„Mami?“ pronesl to slovo, které mu znělo tak cize.

„Všechno ti vysvětlím, Myste,“ nepřestávala jej objímat. Potom chtěla, aby ji odvedl k vozu, jímž přijel.

„Pojeďme ke mně domů. Mám byt deset minut odsud. Tolik ti toho musím povědět,“ vybídla jej.

Jakmile nasedli do vozu a motor se rozběhl, Myst za zády ucítil pohyb. Vzápětí se mu pod krkem objevila paže v modrém rukávu.

„Nic nezkoušej, číšníku, pokud nechceš potahy zasvinit svou vlastní krví,“ poručil hrubý hlas.

„Pojedeš, kam ti řeknu,“ Myst ucítil na ohryzku studenou čepel nože a bál se i kývnout na znamení souhlasu.

Potom pohlédl do zpětného zrcátka a spatřil v něm tvář řidiče dálkového autobusu. Při pohledu na úsměv plný zkažených zubů a žhnoucí jantarové oči projel Mystem mrazivý pocit strachu. Opatrně sešlápnul plyn a naslouchal příkazům ze zadního sedadla.



Ivan Burda

DalšíPředchozí