„Co je to?“ zeptal se Myst.

Gudon vysypal na stůl krabičku zápalek a teď z nich skládal podivné obrazce. Vzal tři sirky a poskládal je do tvaru obráceného písmene Y, vždy hlavičkami od sebe. K prostřední sirce pak přiložil další dvě – z každé strany jednu, hlavičkami od sebe. Na stole teď leželo pět takových symbolů.

„Zápalkoví lidé,“ odvětil trafikant. Myst si okamžitě vybavil jednu písničku, kterou slyšel jako malé dítě.

„Cože?“ zeptala se Mia.

„To jsou lidé, kteří se vždy pro něco nadchnou – pro nějakou myšlenku, činnost... nebo osobu,“ pokračoval Gudon.

Vzal jednu volně ležící zápalku a škrtl.

„Úplně se rozhoří, vzplanou,“ dodal a postupně přikládal hořící sirku k hlavičkám zápalek tvořících postavičky. Zápalky zasyčely jako klubko hadů a vzplály.

„Jenže stejně rychle jejich nadšení opadne...“

První postavička shořela.

„... prostě vyhoří.“

Na stole teď ležel zuhelnatělý zápalkový člověk, z něhož stoupal tenký, vlnící se proužek černého kouře.

„Patříte k nim i vy dva?“ pronesl směrem k Mie a Mystovi, aniž by přestal fascinovaně zírat na ten doutnající obrazec.

Nikdo z nich neodpovídal.

„A vy, Gudone?“ zeptal se po chvíli ticha Myst.

„Já?“ Stařec se zamyslel. „Ano... já asi ano.“

Pozdě večer seděl Gudon doma v křesle a sledoval, jak ohnivé jazyky mlsně olizují dubová polena v krbu. V lehce se chvějících zažloutlých prstech držel rozkouřenou cigaretu a rozjímal o té záhadné ženě („Co mi dneska nabídnete?“). Lékaři už jí nemohli pomoci, neboť si pádem na ostré kameny způsobila okamžitou smrt.

„Jak vod brusinkový marmelády. Jó, měla rozmašírovanej ksicht, že vypadala jak děcko zamazaný vod brusinkový marmelády,“ vyprávěl odpoledne barman v restauraci. Byl to solidně vypadající padesátník s černým knírem a posledními zbytky vlasů na hlavě. „Povim vám, poslední dobou je to tady samej divnej člověk,“ konstatoval a pomalu přemístil retko z levého koutku do pravého. Váleček popelu z cigarety spadnul do jednoho z natočených půllitrů.

„Sakra práce!“ zaklel barman a otočil se ke Gudonovi. „Nedáte si pivko se slevou? Asi ne, co? Mio! Zlatíčko, šoupni to Oliemu. Ten je tak nacamranej, že si toho stejně nevšimne.“ A Olav, místní pobuda a stálý host restaurace na Dlouhým Konci, oblažil Jemiu vděčným úsměvem, neboť o překvapení ve sklenici neměl nejmenší ponětí. Myslel totiž na tu sebevražedkyni a další zvláštní lidi, jež zahlédnul dnes dopoledne.

Gudon měl pocit, jako by se to vše odehrálo před mnoha lety a ne před několika hodinami. V klíně měl položenou obálku, kterou mu žena přinesla do trafiky předtím, než zašla do restaurace za Mystem.

„Co mi dneska nabídnete, drahoušku Gudone? Co mi nabídnete?“ zeptala se a na tváři jí pohrával podivný úsměv. Náhle se otočila a byla pryč.

Trvalo několik minut, než se trafikant probral z uhranutí, které mu způsobily její legračně žluté oči, v nichž se topily světy. Znal její tvář, řadu let se mu zjevovala hluboko v noci, když nemohl spát. Její obličej se vlnil venku za oknem a krvavé rty (možná to byl jen vítr v korunách stromů za domem) jej tiše volaly: „Drahoušku Gudone...“

Žena na pultu zanechala rozlepenou obálku s jedním listem přeloženého papíru. Gudon jej teď znovu rozevřel, jako už nejméně po tisící ten den, snad v očekávání, že to tam nebude. Leč bylo. Žádná slova, jen jednoduchý symbol, složený z pěti čar. Zápalkový člověk.

Muž zavřel oči a zhluboka se nadechl. Na nějaký čas teď bude muset zavřít trafiku, pomyslel si. A náhlé zaklepání na dveře jej v tom utvrdilo. Típnul zpola vykouřenou cigaretu, utáhl si pásek tmavě zeleného županu a vydal se ke dveřím.

„Buď zdráv, Gudone,“ řekl temným hlasem černý stín.

„Ty?“ opáčil po chvíli napjatého ticha stařec.

„Ano. Rád tě vidím. Po tolika letech... Kolik to může být? Pětatřicet? Čtyřicet? Hmmm... Už jsme si začínali myslet, že tě nikdy nenajdeme,“ pokračoval noční host. „Hledali jsme tě všude. A našli až na konci světa.“

Václav Brachtl

DalšíPředchozí