Říkejte mi Vráno

„Kde to jsem?“ řekla ztěžka. Snažila se rozhlédnout po pokoji, ale hlava se jí točila.

„Jenom klid. Jste v hotelu Palm,“ přiskočil k ní muž a chytil jí za ruku. „Byla jste raněna. Našel jsem vás a ošetřil. Měla jste štěstí, že...“

„Kdo jste?“ přerušila ho.

„Promiňte,“ zarazil se muž. „Jsem Woren.“

„Kristin,“ vydechla, „Woren, zvláštní jméno.“

„Po tátovi,“ usmál se muž. Konečně si ho mohla prohlédnout. Byl to černoch, vysoký a svalnatý. V uchu měl náušnici a na levém rameni vytetovaného hada. Na sobě měl bílé tílko a vojenské kalhoty, u pasu mu visela pistole. Jakmile jí Kristin zahlédla, nedokázala z ní spustit oči. Woren si toho všiml.

„Nebojte jsem voják,“ vytáhl pistoli, „a tohle je jenom na obranu. Lidi jsou šílený vod tý doby, co centrum Gotten Mai zahalila ta divná tma.“

„Jaká tma?“ nechápala Kristin.

„Vy si nic nepamatujete? Celej Gotten je ve tmě. Nevim vodkud se tam vzala, ale na mou duši to vypadalo, jako kdyby to město pohltila.“

„Myst!“ vykřikla a vstala z postele.

„Počkejte,“ zavolal na ní.

„Tak ksakru stůjte!“ snažil se ji uklidnit Woren. Vyskočil a postavil se mezi dveře a Kristin.

„Uhněte,“ zasyčela, „nebo vám ublížím a to nechci!“

Woren se rozesmál: „ Ublížit? Vy mně?“ Ta představa byla opravdu směšná, když viděl tu drobnou ženu před sebou, která se sotva držela na nohou. Najednou si ale povšiml, že svírá něco v ruce, zbraň. Jeho zbraň. Zatraceně, jak na ni mohl zapomenout. Zamířila mu s ní přesně na prsa.

„Tak počkejte, nemůžete nikam jít v tomhle stavu,“ snažil se jí přesvědčit.

„Říkám to naposledy,“ opakovala svá slova Kristin. „Odstupte od těch dveří.“

„Tak dobře, ale počkejte,“ vydechl Woren a odstoupil ode dveří. „Půjdu s vámi. Mám dole džíp. Určitě by bylo lepší, kdyby s vámi někdo zůstal. Aspoň prozatím,“ dodal spěšně. Ruka se zbraní klesla. Kristin souhlasila.

***

Nasedli do džípu.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ řekl Woren a ani nečekal na odpověď: „Kdo je Myst?“

„Můj syn a můžeme už jet?“ odpověděla dosti neochotně Kristin.

„Omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotknul.“

„To je v pořádku, Worene, hlavně už jeďte,“ zašeptala žena.

„Víte co, říkejte mi Vráno,“ řekl nakonec Woren. Nastartoval a šlápl na plyn. Směr byl jasný – Svagham.

***

Blížili se k výpadovce na Marviq Gee. Na horizontu se objevila světla jiného vozidla, které se rychle blížilo. Přímo proti nim jel autobus a jeho řidič neměl v úmyslu zabrzdit. Vrána na poslední chvíli stačil strhnout řízení. Skončil v příkopu na druhé straně silnice. Autobus se převrátil na bok. Vrána a Kristin chvíli seděli v autě a snažili se vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Vyvázli bez zranění. Vystoupili z vozu a rozešli se k převrácenému autobusu. Na místě řidiče byl muž se žlutě zbarvenou pletí. I z hlavy mu tekla nažloutlá (Vrána tomu nechtěl uvěřit, ale nejspíš to byla) krev.

S námahami ho vytáhli ven.

„Je živej?“ zeptala se Kristin. Woren mu přiložil dva prsty na krční tepnu. Po chvíli zavrtěl hlavou.

„A ani nedejchá. Ten už to má za sebou,“ řekl tiše Vrána. Najednou se ozvala strašná rána. Tlaková vlna je povalila na zem. Jejich džíp vybuchl.

„Zatracená práce,“ zařval Vrána.

„Co teď?“ zeptala se ho po chvíli Kristin stále nespouštějíc oči z hořícího vozu.

„To se ptáte vy mě,“ uchechtl se Vrána. Kristin odtrhla oči od vozu.

„To kdybyste mi vy řekla, vo co tu vlastně jde?“

„Jak to myslíte?“

„Vy moc dobře víte,“ procedil mezi zuby a podíval se na ni: „Viděl jsem jeho oči, víte? Tak, co mi k tomu řeknete?“ Nastalo ticho.

„Nic,“ zašeptal Woren. Otočil se zády ke Kristin a rozešel se.

„Zápalkoví lidé,“ zavolala Kristin. Woren se zastavil. V tu chvíli začal řidič autobusu přicházet k sobě. „Co jste to řekla?“ nevěřil svým uším Woren. Muž se pomalu zvedal. Ani Kristin, ani Vrána si ho nevšimli. „Zápalkoví lidé,“ zopakovala svou odpověď Kristin. Muž už stál na nohou, ale ještě se trochu třásl. „Vy si děláte srandu, že jo?“ odmítal její odpovědi uvěřit.

„Ona nelže,“ řekl žluťák chraplavým hlasem. Kristin s sebou trhla a otočila se. V úleku před jeho zohyzděnou tváří udělala krok nebo dva dozadu a dala si ruku na ústa, aby nezačala křičet. Muž ke Kristin natáhl ruku: „Něco nám dlužíš, Kristin. A my se tak lehce nevzdáme, to přece víš, ne?“

Woren došel až k nim. Nemohl uvěřit svým očím. Muž sevřel žlutými prsty Kristinin obličej.

„Nechte ji být,“ vykřikl Vrána a odstrčil žluťáka od Kristin. Žluťák, který spadl na zem, se rozesmál chladným, řezavým smíchem: „Nevíš s kým si zahráváš, vojáčku.“

„Vypadni,“ rozeřval se na něj Woren a vytáhl zbraň, kterou měl stále u pasu. Mířil na něj, ale on se pořád smál. Vrána zbraň odjistil. Žluťák pomalu vstal a asi minutu je jen tak pozoroval. Jeho odporné žluté oči se jim zavrtávaly hluboko pod kůži jako rentgen. Potom se otočil a beze jediného slova, bez náznaku strachu nebo jakékoli jiné emoce odešel. Kristin klesla na kolena. Třásla se. Slzy jí stékaly po tvářích. Vrána stále mířil na mužova záda. Zápalkoví lidé, pomyslel si, když pozoroval muže mizejícího na obzoru. Oni existují.



Zbyněk Ehrenberger

DalšíPředchozí