„Musíme se odsud co nejrychleji dostat“, zopakoval ještě jednou Ilian. Teď už spíš sám pro sebe a úzkostlivě se podíval směrem, kde jen tušil ocelovou konstrukci zeměkoule nebo alespoň to, co z ní zbylo. Zhluboka se nadechl a začal udílet pokyny svým kolegům. Usměrňoval začínající paniku, pomáhal raněným, ale hlavně….hlavně se snažil přehlušit ten strach, který se ho pokoušel znehybnit.

Po chvíli se situace zklidnila. Asi stovka lidí posedávala kolem zničené silnice vedoucí do Svaghamu. Občas se ozvalo zaúpění či vzlyk, ale jinak byli tiše, jako by podlehli temnotě, která je obklopovala.

Ilian si vyčerpaně sedl, holou lebku měl pokrytou studeným potem.

Znovu se zadíval do tmy. Tam, kde je..byl... Dlouhej Konec.

Kolik jich tam asi zůstalo, povzdychl si a ponořil se do svých vzpomínek. Už jedno zemětřesení zažil, když byl ještě malý kluk, snad sedmiletý. Tenkrát při něm přišel o matku. Ještě teď cítil tu hrůzu, když byli zaklíněni v troskách zbořeného domu. Matka ho hladila po vlasech a stále opakovala, to bude dobrý , neboj se. Když je po dvou dnech záchranáři vytáhli byla matka mrtvá.

Prudce se zvedl. Nemůžu je tam nechat, třeba ještě někdo žije!

Srdce mu splašeně bušilo, hlava třeštila „Musím se vrátit, musím tam jít,“ mumlal si pro sebe. Aniž cokoliv někomu řekl, rozešel se směrem k místu, které ho přitahovalo jako magnet.

Proplétal se mezi nabouranými auty, klopýtal zničenou silnicí. Poháněla ho jakási mocná síla, jeho pohyby působily netrpělivě. Občas do něčeho narazil. Ani sám nevěděl jak dlouho šel, ale skoro nečekaně se před ním objevila restaurace. Ilian se zastavil a poslouchal. Nebyl slyšet jediný zvuk. Zvedl baterku a začal si prohlížet částečně zbořenou budovu.

„Je tady někdo?“ zakřičel, ale jeho hlas zazněl dutě jako by byl uzavřený v nějakém ohraničeném prostoru

„Je tu někdo?“ pokusil se ještě jednou.

To ticho bylo ubíjející, dusilo ho.

Vešel dovnitř.

Chodba před restaurací byla zavalená. Kusy betonu a cihel se tyčily téměř do výše pěti metrů, tam kde snad býval strop. „Tak jo,“ zkonstatoval Ilian a začal opatrně lézt nahoru. Minul několik mrtvých těl, tu a tam se sklonil k nějakému obličeji a přiložil, i když evidentně zbytečně, prsty ke krční tepně.

Náhle se ve tmě nad ním něco ozvalo. Takový tichounký zlověstný zvuk. Rychle po zvuku namířil baterku a kužel světla ozářil stojící postavu muže v bílém obleku. Usmíval se a sledoval ho zvláštníma žlutýma očima.

Ilian do nich zíral a byl jako ochromený. Pojednou pocítil závrať. Baterka mu vypadla z ruky. Rychle se něčeho zachytil a začal šmátrat kolem sebe. Když ji opět nahmatal posvítil si na místo, kde stál ten divný člověk. Ale nikdo už tam nebyl. Chvíli se tam upřeně díval, pak si špinavými prsty, přejel obličej. Začínám bláznit, pomyslel si a pokračoval usilovně dál.

Když se dostal až na samý vrchol sutin, uviděl pod sebou halu restaurace. Na podlaze se povalovaly židle a stoly, ale celkově byla téměř neporušená. Co nejrychleji sklouzl dolů a vešel dovnitř „Je tady někdo?“.

„Jo,“ ozvalo se a zpoza baru se vynořil muž. V ruce držel nějakou láhev, ze které si mocně přihýbal.

„Chlape, co tady děláte?“

„Piju,“ odpověděl a sesunul se zpátky.

Ilian obešel bar a sklonil se k němu.

„Mám strach,“ řekl ten muž a upřel na něho skelný pohled. Ilian už, už chtěl říci několik nepříliš lichotivých slov, ale pak si to rozmyslel. Sedl si vedle něho, vzal mu láhev z ruky: „Já taky,“ vzdychl a zhluboka se napil.

„Jmenuji se Olav, ale říkejte mi radši Olie,“ podal mu ruku.

„Ilian,“ řekl a ruku stiskl.

Znenadání se nad nimi ozval praskot. Ilian vstal ze země a posvítil si baterkou na strop. Uviděl velkou trhlinu, která se začala prudce zvětšovat.

„Sakra“ zaklel a okamžitě se vrátil k Oliemu zpátky pod bar.

Nastal ohlušující rachot, strop se začal řítit a ozýval se řinkot padajícího skla. Za okamžik bylo po všem. Spadlá stropní deska uvěznila Iliana a jeho společníka na zemi. Do prostoru restaurace se mohli dívat jen několika centimetrovou průrvou v baru.

Iliana obestírala hrůza, tisknul si hlavu ke kolenům, v hlavě se mu míhaly obrazy jeho mrtvé matky a malého chlapce.

„Ne, ne, ne…“ opakoval pořád dokola.

Olie se na něho nechápavě díval. „Iliane?!“

Ten sebou trhl a pomalu si začal uvědomovat realitu. Zmizelo to. Úlevou vydechl a rozhlédl se kolem sebe.

Olie držel v ruce rozbitou láhev.

„Dal bych ti napit, ale…“

Až teď ucítil všudypřítomný pach alkoholu, všechno jím bylo nasáklé.

V tichu se ozvaly kroky.

Někdo tady je, uvědomil si Ilian a rychle se otočil k prasklině v baru. „Tady jsme, haló!“ křičel do ní a bušil vší silou do pultu.

„Tak co policajte,“ rozeznělo se po celé hale, „jak ti je?“

Ilian se zarazil a okamžitě si posvítil průrvou ven.

Uviděl ho zase. Toho člověka v bílém s nepochopitelně žlutýma očima.

„ Tak jak pokračuješ ve vyšetřování Sorneho vraždy? Už víš, kdo toho malého zmetka zabil?“ pokračoval.

Pojednou ucítil Ilian až bolestivý stisk na rameni.

Otočil se k Oliemu a uviděl jeho zsinalý obličej. „To je on!“ zašeptal vyděšeně.

„Kdo?“ zeptal se. Aniž čekal na odpověď rychle si znovu posvítil baterkou skrze bar.

Tvář se žlutýma očima se nečekaně objevila těsně před skulinou až Ilian ucukl dozadu

„ Nevíš…?“, zašeptal do praskliny, „Ale, ale….“ posměšně kroutil hlavou a ustupoval.

To je ale velice nepříjemné, že...“ zasmál se jedovatě.

Škrtl zápalkou, chvíli si ji zálibně prohlížel, a pak ji hodil před sebe.

Hala restaurace okamžitě vzplála jasným plamenem.



Andrea Lanyová

DalšíPředchozí