Ozvalo se hlasité blafnutí a Olieho, jako mohutná peřina, zakryl rudý oheň. Ten se dal do hlasitého křiku. Iliana ten náhlý příval horka zasáhl přímo do obličeje, který mu rázem zalila ostrá bolest. Lekl se, a žár sálající z ohně, vdechnul. Bylo to něco, jako spolknout naráz stovky žiletek. Horkost bodající až do morků kostí jím prostoupila skrz na skrz. Marně se pokusil o další nádech. Chytnul se kusu kovové výčepní tyče, za kterou se přitáhl a dostal se tak na chvíli mimo dosah plamenů. Dusil se a svět kolem mu zakryl černý kouř. Křik Olieho utichl, ale jekot plamenů se dál zabodával do jeho těla.

„Než ke mně dojdou, tak se alespoň udusím,“ říkal si v duchu pro sebe. Nedokázal ze sebe vypravit jediné slůvko. Bolest v obličeji i v plících byla nesnesitelná stejně jako sílící horko u jeho nohou. Podrážky u bot se začaly roztékat a nohavice vzplály. Plameny rychle stoupaly výš a výš a začaly připékat jeho oblečení ke kůži. Kdyby Ilian mohl dýchat, určitě by se rozeřval bolestí. Horší bolest doposud nikdy v životě nezažil.

Náhle se všechno kolem opět začalo znovu třást. Popadané betonové kvádry se chvěly a pod Ilianem se začala trhat zem. Jeho bolestný škleb náhle povolil, když škvírou v troskách spatřil tvář toho muže v bílém. Byl nad ním skrčený a se zaujetím sledoval jeho boj o život.

V jeho zářících očích se zablesklo a veškeré plameny rázem pohasly. Pak podlaha pod Ilianem povolila a sutiny, střepy i betonové kvádry se spolu s ním propadly do sklepní místnosti. Vše zakryl oblak zvířeného prachu. Ilian tvrdě dopadl týlem na nějaký válcovitý předmět. Jeho tělo se ponořilo do vodní hladiny, která sahala do výše kotníků. Kdyby jeho vnímání nepřehlušovala bolest, všiml by si, že je v pivním sklípku, kde mrtvý barman Sorne skladoval desítky sudů s pivem. Ty však nyní ležely rozkutálené po zemi, přičemž pivní obsah vytekl na podlahu.

Otřesy země doznívaly a z popraskaných stěn odpadávaly poslední zbylé kachličky. Tomu však Ilian nevěnoval žádnou pozornost. Sundal ze sebe dřevěnou příčku s hřeby, které se mu zaryly do břicha a snažil se ze všech sil nadechnout. Ani si v té chvíli nevšimnul, že za ním pivní hladinou kráčí ten vysoký muž s bílýma botama.

„To je pocit, že ano?“ sklonil se opět k jeho obličeji. „Vaše spálené plíce se zavodňují, a místo abyste uhořel, tak se vlastně zevnitř utopíte,“ říkal v s jistým sarkasmem v hlase.

„Jjjách,“ vydral ze sebe akorát bolestné zachrčení Ilian a celý se roztřásl.

„Ano, to musí bolet, strašně moc. A věřte mi, že umírat budete ještě hezkou chvíli,“ odmlčel se. „Mohu vás toho mohu ušetřit,“ a chytil ho svojí vybledlou rukou pod krkem. Ta bolest, kterou detektiv ze Svaghamu cítil, byla pryč a najednou mohl i volně dýchat. Rychle se nadechnul a odkašlal.

„Co jste zač?“ promluvil Ilian skoro čistým hlasem.

„To už je trochu otřepaná otázka,“ jeho hlas zmohutněl, jako by už takových otázek měl plné zuby. „Ale jsem stejný jako ty.“

To není pravda, chtěl odpovědět do těch žlutě svítících očí, ale nemohl, bál se jich.

„Teď ti, detektívku, dám vybrat. Dám ti možnost výběru, kterou jiní mít nemohou.“

Ilian mlčel.

„Možnost první. Pustím tě a nechám tě tu v těch hnusech chcípnout,“ jeho tvář zvráskovatěla, jakoby to bylo to poslední, co by chtěl udělat. „Tvůj život skončí, na tebe se zapomene a nikdo nezůstane, kdo by si na ubohého vyšetřovatele Iliana vzpomněl. To je myslím přesně to, co ty jsi v životě nikdy nechtěl, že?“ zeptal se jízlivě.

Možnost druhá. Přidáš se na naší stranu a já z tvé duše udělám věčně žhnoucí pochodeň, před jejíž mocí by byl i bůh krátký,“ a tentokrát se na jeho tváři vykouzlil úsměv.

„Nejdřív mi řekni, kdo skutečně jsi,“ trval si na své otázce Ilian a srdce se mu naposledy divoce rozbušilo.

Muž v bílém se tentokrát usmál: „My jsme ta tma, která utvoří svět s novým řádem. A ty můžeš stanout na naší straně.“ Poté se přiklonil blíže k jeho uchu a vyřkl slova, která Iliana v omámení doslova pohladila po duši. „Budeš také nesmrtelný a pocítíš to, co napájí zeměkouli. I Sorne mohl mít to, co ti nabízím, ale nikdy nebyl tak loajální, jako jsi ty. Stačí jen kývnout můj milý detektive,“ odtáhl se ten muž od Iliana a pustil ho. Všechny popáleniny i zranění se rázem znovu ozvaly.

Bolest v plících, obličeji i nohách dosahovala svého vrcholu. Všechno ho pálilo, bolelo a tepalo v něm. Vnímal, jak z něj pomalu odchází život, a bylo to nejhorší, co kdy pocítil.

Vybledlá ruka ho opět popadla za krk a veškerá ta fyzická hrůza opět zmizela. Ilian se opět hlasitě nadechnul a zasténal.

„Tak jaké je rozhodnutí?“

Ilianovi se kutálela po tváři slza. Kývnul. „Jen už nechci tu bolest prosím.“

„To ti slibuju,“ řekl muž v bílém a zasmál se. „Po dnešku z tebe bude člověk jako já. A teď se mi zadívej pořádně do očí. Co nejhlouběji můžeš.“

Ilian tak učinil a rázem pocítil, jak ho ta dvě světla – body, objímají a ukolébávají. Ta žlutá záře sílila víc a víc. Celý sklep byl náhle jako ve dne. Pak se veškerá voda, sudy i sutiny zvedly nad zem, jako by přestala existovat zemská přitažlivost. Vše kolem muže v bílém, který se stále díval do Ilianových očí, začalo výřit. Jeho oblek se začal rozjasňovat, až zbylo jen světlo. Pak vše rázem upadlo do tmy. Tam, kde stál muž v bílém a Ilian, zbylo jen prázdné místo a veškeré levitující předměty rázem dopadly na zem.

Ondřej Bezouška

DalšíPředchozí