Gudon a Frederick se dostali jen pár kilometrů od Svaghamu. Čím blíže mu byli, tím větší panovala tma. Narušovaly ji jen ony zlatavé rostliny, které stále mohutněly. Jejich květy, které se rozevíraly v tomto pustém a prázdném světě, vrhaly do tmy matné bílé světlo. Okolí se tak stávalo hrůznější, než tma samotná.

„Morene,“ volal na Mystova otce Gudon, když konečně vystoupil z auta a prošel kolem vyvrácených dveří, zcela pohlcených novou vegetací. „Tady je Gudon. Kde jsi?“ procházel domem a každou chvíli šlápnul na nějakou věc či rozbité sklo.

„Gudone! GUDONE!“ rozkřičel se z jiné místnosti Frederick. Okamžitě se za ním vydal. Překročil spadlé skříně a lustr, až se dostal do obývacího pokoje. Na gauči seděl Mystův otec s hlavou svěšenou na hrudník. V levé ruce držel revolver, jenž byl částečně potřísněn krví, stejně tak jako jedna polovina jeho hlavy.

„Zatracenej, sobeckej parchant. Tak to přece jenom udělal. Než aby bojoval, tak se odprásknul.“

„Co to má na klíně?“ uviděl Frederick nějaké staré kožené desky.

„To je album,“ přistoupil k Morenovi o něco blíž a pomalu si ho z jeho klína vzal. Ve stejnou chvíli se odkudsi z dálky ozvalo z podzemí jakési hřmění, které se občas slýchává při zemětřesení. Podlaha se trochu zachvěla a mrtvý Moren se napůl sesunul přes opěradlo.

„Tohle nenávidím,“ polkl suše Frederick a opět se soustředil na Gudona. „Co je v něm? Jeho rodina?“

„Ne, to určitě ne,“ přejel rukama po obalu. „To jsou fotografie, které ukradl ze budovy gestapa ve Svaghamu těsně předtím, než ji sami nacisté srovnali se zemí. Ty fotky popisujou, co se zde dělo. A teď mi sem posviť baterkou.“

„Dělo? Gudone, celou dobu mi něco tajíš. Chci už vědět co.“

Gudon otočil na stránku, na níž byla fotka několika nacistických generálů v místě, kde později stála restaurace na Dlouhým konci. „Na severu se začal budovat bunkr pro vůdce,“ hlásal novinový titulek pod ní.

„Byla to jen zástěrka,“ řekl Gudon poté, co se s albem a Frederickem přesunuli od mrtvého do kuchyně. „Skutečný důvod vybudování Dlouhýho konce byl jiný.“

„A tys tam byl? Že to víš?“

Gudon opět otočil stránku. Fotografie nyní zachycovaly dělníky stavějící budovu na Dlouhým konci. Pod ní bylo napsáno datum 14. května 1941. „Podívej se tady, na tuhle postavu,“ ukázal stařecký prst muže s lopatou na levém konci fotografie.

„To jsi ty.“

„Přesně. A proto taky vím, že ty podzemní chodby a místnosti nemohly sloužit pro účely bydlení.“

„A co tam teda bylo?“

Gudon přetočil několik stran, až se zastavil u fotky pořízené z nějakého skalnatého výběžku. Byla na ní zachycena již dokončená budova, která ale vypadala zcela jinak, než dnešní turisty hojně navštěvované místo. A za ní, na skalnatém úpatí, stála hrstka mužů v čele s jedním, který se díval do nějakých plánů. Frederick okamžitě poznal, kdo je ten muž. Sám vůdce, Adolf Hitler.

„Tady se dělaly pokusy. Mrkni se sem,“ přetočil Gudon na list, kde se smála skupinka vojáků. Malíčkem zakryl muži ve středu oči a podíval se na Fredericka. „Tak co, nepřipomíná ti někoho?“

„To je, to je-“

„Ten muž v bílém..,“ dokončil za něj Gudon. „Na Dlouhým konci se experimentovalo se silami, které měly za úkol vytvořit dokonalého nadčlověka třetí říše. Sám Hitler prý žádal každých šest hodin o hlášení a často sem přijížděl dělat osobně kontroly. Dokonce se mu zde stala nehoda, po které se mu už nadosmrti třásla jedna ruka.“

„Takže Hitler? A tady teda vznikl ten parchant v bílém, že?“

Gudon neodpověděl. Opět začal otáčet stránky, když ho najednu Kratolin zastavil.

„Počkej!“ zadíval se na fotografii ze září 1944. Bylo na ní několik mužů a žen v uniformách. Fredericka upoutal ten s knírkem v horní řadě vpravo. „To je můj otec,“ polkl hořkou slinu. Jak to, že byl nacista?“

„Ne nacista, on byl zápalkový člověk. Jako já. Němci nás chtěli původně jako pomocnou sílu. Později se ukázalo, že jsme měli být pouhými pokusnými králíky. Někteří umřeli. Z některých se staly sluhové, kteří bezmyšlenkovitě splnili každý rozkaz. A některým… některým se podařilo prchnout. Tvůj otec se stal lovnou zvěří a skoro tehdy zešílel. Stejně tak šli po Morenovi i po mně. A několika dalších,“ odpověděl Gudon.

„A proč tě tamten chlap v bílém tedy rovnou nezabil?“ zeptal se bez nadsázky Kratolin.

„Udělá to. Dříve nebo později to přijde. Určitě,“ řekl bezbarvě trafikant.

„Gudone… já ničemu nerozumím. Co to všechno kolem nás je?“

„Ty pro oči nevidíš, že? Hitler vymyslel svůj obskurní plán. Chtěl, aby po jeho smrti převzal vládu skutečný nadčlověk. Nyní už jde ale o víc, než jen o jednoho. Jde o celou jejich armádu a svět.“

Gudon otočil na předposlední stranu alba, kde bylo vidět nahého muže připoutaného do středu zeměkoule. Všude kolem byla ozbrojená stráž a okolo budovy, kde nyní stála restaurace, chodilo spousty vědců v dlouhých bílých pláštích. Byla to fotografie těsně před zrodem muže v bílém. Pár týdnů před koncem války, 13. Srpna 1945.

Na úplně poslední straně byl výstřižek z kopie tajného dokumentu orazítkovaný nacistickou orlicí. Psalo se v něm:

Pokus našich vědců se zdařil. Dne 19. února 1942, v 9hodin 56minut říšského času se po čtyřech měsících trvajícího těhotenství narodila ženě jménem Ruth dívka. Jméno jí bylo dáno, Kristin. Stárnutí od této chvíle by mělo probíhat u dítěte ve zcela normálních mezích. Jak zařídit, aby se v dalším pokusu, který podstoupí již Němka, narodil muž, je čistě otázkou času. R.H. 19.2.1942, 16:22.



Ondřej Bezouška

DalšíPředchozí