Lednové dny roku 1983 začínaly v Marviq Gee všechny stejně. Ostatně jako každý rok. Lidé vstávali do tmy, kterou slunce přebilo až kolem desáté dopolední. Kavárníci otevírali kolem šesté, kdy vozy s pluhy ještě brázdily ulice velkoměsta a odhrnovaly tuny sněhu. Působilo to trochu nostalgicky.

Herwald zamáčkl budík přesně v půl sedmé. Vedle něho zamumlala černovlasá číšnice, která podle jeho plánu měla zemřít přesně za dvanáct hodin. Po ranní hygieně si oholil svou beztak hladkou tvář. V zrcadle se odrážely chladné modré oči. Pohled změkl ve chvíli, kdy se za ním objevila jeho dívka.

„Herwalde, má lásko, jdeš dnes už tak brzy…,“ řekla ospale.

„Běž si ještě lehnout Miínko.“ Otočil se k ní a zlehka ji políbil. „Počítáš dnes s večeři?“ Mžourajíc se usmála: „Ano, samozřejmě. “.

Ze svého bytu vyšel přesně ve čtvrt na osm. Na sobě měl dokonale černý oblek a stylově šitý klobouk, který by se ale spíše hodil do 30. let. Zamířil do podzemky, kde splynul s ranními davy spěchajících lidí, z nichž jen pár si cestou dalo šálek ristretta. Jeho cíl byl Ústav novodobé historie kousek od stanice Ibsenova. Blonďatý vrátný mu pokynul a on vešel do pečlivě udržované budovy. Přivolal výtah, který zanedlouho v tichosti přijel. V kabince zmáčkl tlačítko s označením -5.

Herwald vešel do obrovské haly, kde se hemžily blonďaté osoby v bílých pláštích. Vypadal mezi nimi jako hladová vrána. Mířil rovnou do malé laboratoře na druhém konci obrovské místnosti. Starý vrásčitý muž obalený nikotinem se v křesle otočil přímo k němu, jen co vzal za kliku.

„V kolik se s ní má sejít?“ zeptal se bez pozdravu.

„Dnes v poledne,“ odpověděl bezbarvě Herwald.

„Skončíš to?“

„Dnes dostane dávku k večeři. Už se neprobere.

„Larsen je mrtvý?“

„Ano. A jak to vypadá s NÍM?“ zeptal se a ukázal na malé okno.

Starý muž se pousmál. „Ještě to bude pár měsíců trvat, ale jsme na dobré cestě.“

Herwald popošel k prosklenému otvoru, nahlédl skrz něj a pousmál se. Na kovovém stole ležel nahý muž bílý jako stěna. Nejevil známky života. To nejděsivější však na něm byly ty žluté oči. „Představ si to. Jeden člověk si dokáže během několika dní udělat svou vlastní armádu. I my ho budeme poslouchat. Je to naše pocta Vůdci.“

Mia se půl hodiny před polednem vydala na důležitou konzultaci k její diplomové práci. Vedoucí práce ji doporučil ženu ze stejného ústavu, který Herwald ten den navštívil. Měla se s ní setkat v poledne na Náměstí vítězství v jedné z kaváren.

„Říkejte mi Kristin,“ oplatila Miino představení drobná žena.

„Dostala jsem na vás doporučení od mého vedoucího práce Larsena. Prý byste mi mohla poskytnout nějaké zdroje informací...“

„Ano, vím…jak zní přesně vaše téma,“ přerušila dívku Kristin.

„Nacismus a okultní experimenty.“

„Z čeho jste zatím čerpala? Proč jste si vlastně zvolila toto téma?“

„Četla jsem několik knih a dalších materiálů, které popisují, jak Hitler neváhal dotovat desítky výzkumů po Evropě a Asii. Ty se však nezabývaly racionální vědou, ale spíše naopak. On věřil v nadpřirozenou sílu. Takovou, kterou mu poskytl jeho oblíbený Bůh. Vím, že tahle teorie je dost přehnaná a nevěřím ji. Nicméně mi přišlo zajímavé sepsat, nad čím vším mohli nacisté uvažovat i za cenu, že se vrhnout do víru okultismu. Uniformita rasy? Jeden dokonalý nadčlověk vládnoucí všem?,“ uvažovala Mia.

„Ty věci… jsou pravda. Ano nacisté chtějí stvořit dokonalého člověka,“ řekla ledově Kristin.

„Chtějí?“ opakovala nevěřícně Mia. „Jak chtějí… Spíš chtěli.“

„Jsou tady. Už dlouho. Nikdo o nich neví. A jen v tichosti připravují další válku.“

Mia dostala strach. Ale ne z toho, co tady ta žena povídala, ale z ní samotné.

Zbytek byl příliš šílený, než aby si ho chtěla pamatovat. Myslela na Herwalda a na krásně strávený večer, který nikdy nepřišel.

Sandra se ukrývala za auty před Ústavem. Blížící se odpolední tma byla na její straně. Ani ona neznala Herwaldovu pravou identitu. Asi po hodině vyšel z brány areálu ven. Opět začalo hustě sněžit. Mířil k Mostu Kapp, za nímž bylo metro. Byl liduprázdný, pokrytý první vrstvou čerstvého sněhu. Jen z dálky se ozývaly sirény lodí a dunění aut. A obloha dostala ten nachový nádech.

Mia čekala u sebe doma marně. Ve stísněné náladě se šla dožadovat večeře do Herwaldova bytu. Ani tam její přítel nebyl. O dva dny později ji navštívil policista, který oznámil jeho smrt. Tělo našli v ledových vodách fjordu Gee. S největší pravděpodobností prý sebevražda (jak se později ukázalo šlo o vraždu). Dostala i lístek asi od té potrhlé Sandry, která ji vinila z jeho smrti. Na srdeční příhodu zemřel i její vedoucí práce Larsen. Stačila jen přerušit studium a odjet na nejsevernější kout Europy. Ukrýt se a zapomenout.

***

Byli už pár desítek kilometrů za Flent Grou. Myst ztěžka oddychoval a měl pocit, že se jeho tělo brzy rozloží v jedné velké bolesti. Jemia ho držela za ruku. Dívala se bočním okýnkem na temnou krajinu, v které jakoby dosluhoval život. Proud myšlenek minulosti vyústil v náhlý výkřik. Stále viděla Herwaldovu tvář s modrýma očima doplněnou dokonale blonďatými vlasy. Nic co by v Severním rajónu bylo neobvyklé. Nyní cítila, že něco tehdy nebylo v pořádku. Ale co?

„Myste, zastav, prosím,“ špitla, než se stačil mladík zeptat, co se děje.

Právě vozidlem zdolali vysoký kopec. Oba vystoupili. Myst obešel auto a vzal Miu za ruku.

Jen sobi mohli slyšet ten silný tlukot srdce obou dvou.

„Jsi můj, Myste, víš to? Políbíš mě, prosím?“

Zachvěl se, jak ho dostihl příval lásky. Hleděl do jejich očí. Cítil něhu, vášeň, sílu, s kterou by dokázal strhnout ten temný závoj z nebe. Opouštěla ho veškerá bolest. Její rty. (Ach, Myste, ty cítíš její rty…) Svět se točil. Usmála se na něho a čas se znovu rozběhl. Nic neříkej Myste. Ten okamžik je příliš drahý na to, aby ho unesla slova, pomyslela si. A on ji slyšel.

Opírali se o zadní část auta a dívali se do temné dálky. Po třetí vlně, přišla vlna postapokalyptická. Nicota.

„Na obzoru jakoby svítalo,“ řekl Myst.

Mia se k němu tiskla. „Co to může být?“

O několik desítek minut se objevily stovky světel.

„Myste, co to je?“ skrývala Mia jen stěží strach.

„Armáda.“

Jan Flanderka

DalšíPředchozí