Kristin spolu s Worenem sledovala odcházejícího řidiče autobusu. Jakmile se ztratil ve tmě, převrátila se na záda a upřela pohled před sebe. Tam, kde kdysi bývala modrá obloha, se nyní tyčila bezbřehá temnota. Chtělo se jí umřít, cítila prázdnotu a bezmoc. Za nějaký čas pohltí vše živé a já tomu už nedokážu zabránit, uvědomila si. Všechno bylo marné, stejně jako její dosavadní život. Schoulila se do klubíčka a rozeštkala se tichým, zoufalým pláčem.

Woren mířil pistolí na záda toho divného člověka, dokud mu nezmizel z dohledu. Pak jí pomalu zasunul do pouzdra.

„Oni opravdu existují,“ zopakoval tiše. Rukou nahmatal amulet, který mu visel na krku a pevně ho stiskl. Byl to Mjollnir, kladivo boha Thóra. Dal mu ho otec, když byl ještě chlapcem. Měl mu dát sílu a chránit před zlem.

Zápalkoví lidé, proběhlo Worenovi hlavou. Čelo se mu nakrabatilo, jakoby usilovně hledal kdesi hluboko ukrytou vzpomínku na ně.

Se žlutýma očima…

A najednou se dostala napovrch. Projela jím jako blesk, krutý a bolestivý, který sevřel jeho útroby spalujícím žárem. Toto poznání ho naprosto ohromilo.

„Zapomněl jsem,“ neslyšně pohyboval rty: „Jak jsem mohl zapomenout…“ Zahleděl se na Kristin, která se celá špinavá choulila na zemi.

„Kristin,“ téměř zašeptal její jméno, jakoby ji nerad vyrušoval, „jste v pořádku?“

Nehýbala se. Její oči měly nepřítomný pohled a jen pohyb hrudníku naznačoval život.

Sedl si vedle ní.

„Už jsem se s nimi kdysi setkal,“ odvrátil pohled od Kristin na místo, kam odešel řidič z převráceného autobusu. „ S jedním z nich...zabil mého otce,“ promnul si oči, aby zarazil příval slz, které se mu do nich draly.

„Víte, moji rodiče byli bílí, adoptovali mne. Našli mne pohozeného na kraji silnice,“ zatrpkle stisknul rty Woren, „jako nějaké prašivého psa. Vzali si mne k sobě…černocha. Matka brzy zemřela a my jsme se otcem přestěhovali do malého domku na okraj Gotten Mai.

„Jednoho dne večer,“ pokračoval, „to už mi bylo asi šest, jsem ležel ve své posteli a najednou jsem uslyšel hluk ve vedlejší místnosti. Opatrně jsem otevřel dveře a vzniklou škvírou jsem uviděl záda nějakého muže. Stál před otcem, který seděl na židli v takové...takové neobvyklé strnulé pozici a po obličeji mu stékala krev.“ Woren se zadíval před sebe a snažil se zachytit co největší detail ze své skoro ztracené vzpomínky.

„Pak jsem uslyšel jeho pronikavý hlas: »Tak ty jsi si myslel, že na to nepřijdeme, že jsme stejně ubohá chamraď jako ty. Ale to jsi se spletl, to jsi se sakra spletl. Byl jsi jeden z nás, z vyvolených, byl jsi určen abys sloužil novému vůdci, « srazil paty k sobě neznámý návštěvník, »a místo toho….,« odplivl si znechuceně.“ Worenovi vyvstávala zapomenutá slova na povrch. „Kde máš toho zmetka, zařval nečekaně, až jsem téměř odskočil od dveří.

Táhni k čertu i s tím tvým novým vůdcem, ty zrůdo, ozval se tichý bolestivý hlas otce. Náhle se zablesklo, po celé místnosti se rozlilo jasné světlo a vzápětí se ocitla

v plamenech. Už jsem na nic nečekal, vyběhl jsem na zahradu a schoval do naší kůlny na dřevo. Věděl jsem…., cítil jsem, že hledá mne, že za mnou přijde.“

„A nejednou tam byl. Stál tam jak vzteklý honící pes se zvednutým chřípím.“ Woren se odmlčel, rukou si přejel unaveně po obličeji a zhluboka se nadechl, aby si dodal sílu. „Uviděl jsem ty žluté oči, které se pátravě rozhlížely kolem a pak se zastavily na místě, kde jsem se schovával. Věděl to, že tam jsem. Díval jsem se do těch strašlivých očí a zoufale jsem mumlal jdi pryč, jdi pryč! Měl jsem pocit, že puknu, že se rozpadnu, ale nemohl jsem uhnout. Pořád jsem opakoval ta dvě slova jako zaklínadlo. A on se chechtal, chechtal jako šílenec… Ještě jsem zahlédl plameny, které vzplály ze střechy kůlny a pak nastala už jen tma. Probudil jsem se v nemocnici, kde mi řekli, že náš dům shořel a můj otec s ním. Jen tak. Žádné vysvětlení, prostě nic. Já prý měl štěstí,“ povzdychl si uštěpačně. „Nic z toho, co se doopravdy tehdy stalo, jsem si nepamatoval až do této chvíle,“ dodal.

Kristin se posadila a uchopila jeho ruku. Usmál se a pevně jí stiskl.

„Řekněte mi,“ obrátil se na ní po chvíli Woren, „jsou všichni zápalkoví lidé stejně krutí jako ti s kterými jsem se setkal.

„Ne, nejsou,“ odpověděla Kristin, „já sama k nim patřím.“

„Cože?“ vyvalil Woren oči úžasem a instinktivně položil ruku na pouzdro pistole.

Kristin jeho pohyb záměrně přehlédla.

„Ano, patřím k nim, i když ne dobrovolně. Jsem jejich dítě, dítě, které stvořili a oni jsou moje rodina. Nebo alespoň byli, než jsem pochopila...“

Náhle ztichla, zvedla hlavu a soustředěně poslouchala.

„Než jste pochopila co,“ zeptal se Woren.

„Šššš,“ chytla ho za paži, „neslyšíš něco?“

V dálce se ozvalo temné dunění, které se rychle přibližovalo. Náhle se na obzoru objevilo jasné světlo, které prudce prořízlo tmu. Neurčitý hukot dostal svůj rytmus tisíců pochodujících lidských nohou, země se pod jeho hrůzostrašnou pravidelností začala chvět.

Kristin vyskočila a pozorně sledovala vzdálený horizont.

„Proboha, proboha…,“ šeptala.

„Co je to?“ zeptal se udiveně Woren, který stál těsně

za ní.

Začal se zvedat silný vítr provázený zvláštním hvízdavým zvukem. Kolem dokola začaly vyrůstat zlatavé rostliny, jakoby ji vzdálený jas dodával energii.

„Musíme co nejrychleji najít Mysta a dostat se na Dlouhej Konec,“ snažila se silou hlasu přehlušit všechen ten hluk Kristin.

„Tak co to je!“ křičel netrpělivě Woren.

„Armáda,“ otočila se k němu Kristin.

„Naše armáda? O tom bych musel něco vědět,“ rozhodil Woren ruce.

„Ne naše. Jejich!“

„Jejich…?!?“ zopakoval Woren užasle.

„Teď není na vysvětlování čas. Musíme se dostat na Dlouhej Konec,“ zopakovala Kristin, „než bude pozdě. Pokud už není,“ dodala a vydala se směrem k silnici.

Woren zůstal stát a s nechápavým výrazem sledoval dění kolem sebe.

Pojednou se ozval výkřik. Kristin upadla a zlaté rostliny se k ní začaly okamžitě šelestivě blížit. Woren přiskočil a nožem přeřízl šlahoun, který jí pomalu ovíjel nohy.

„Musíme být v pohybu,“ řekla. Rychle se zvedla a pokračovala v cestě.

Woren, opatrně překračujíc bizarní rostliny, se vydal za ní.



Andrea Lanyová

DalšíPředchozí