Jemia šla druhý den do práce s tím, že na ženu z předchozího dne zapomněla. Čekal ji pořádný frmol, a kdyby měla myslet na každého sebevraha, co tu kdy skočil, nejspíš by nemyslela na nic jiného. Žena se pro ni stala pouhou událostí, na niž si v budoucnu nebude pamatovat, protože to prostě patřilo tak nějak k rutině. Lidi tu zkrátka skáčou. Navíc ráno ji trápilo něco jiného. Ne přímo trápilo, ale znepokojilo.

„Kde je Gudon, Sorne?“ zeptala se barmana, který pečlivě skládal sklenice, aby je měl připravené pro první zákazníky.

Sorne zavrtěl hlavou: „Nemám zdání, krasavice. Co tu jsem, ještě se neobjevil.“

„To je divné,“ zamračila se Mia, „nepamatuju se, že by někdy vynechal a nepřišel do tý svý trafiky už takhle brzo ráno.“

„Jo, to já taky ne, ale třeba toho starýho barda konečně skolila nějaká chřipka a jednou taky zalez do postele. V jeho věku bych se vůbec nedivil.“

„Hm, asi máš pravdu,“ odvětila Mia zamyšleně. Pustila se do práce, ale okem neustále pomrkávala směrem k novinám, které nevybalené ležely před Gudonovým obchůdkem.

Se sedmou hodinou Mia odemkla a čekala na první lidi, kteří se přijdou zahřát. Myst by měl také dorazit, ale vzhledem ke standardnímu zpoždění jeho autobusu, s ním může počítat tak za deset minut.

Prvním zájemcem o něco ostřejšího byl Olav. Mia na něj překvapeně vykulila oči. Že by se dneska celý svět zbláznil a zažité obyčeje dostaly velkou ránu?

„Nazdar Olie,“ zahalekal na příchozího Sorne. „Co tu děláš tak brzo?“

Ale Olav jen máchl rukou a sedl si do nejzazšího koutu, jako by se chtěl co nejdál držet od lidí.

„Je čtvrtek, chlape, to dneska nemakáš?“ pokračoval barman ve svých otázkách, ale Olav nereagoval. Očividně se necítil ve své kůži. Poručil si jen panáka vodky.

„Co s nim dneska je?“ divil se Sorne, ale Mia mu nedokázala odpovědět. Když ovšem pokládala panáka před Olieho, poznala, že dnes opravdu nevstal tou nejlepší nohou. Byl celý bledý, jak ho ještě nikdy neviděla, ani ranní ledový vítr mu na tvářích nevykouzlil rudé skvrny, a to z venku přišel před minutkou.

„Tohle bude divná šichta,“ svěřila se Sornemu. Sedla si na barovou stoličku a ťukala prsty o dřevěnou desku pultu. „Gudon nikde, Olie bílej jak stěna a nemluvnej, co se ještě stane?“

„Radši nesejčkuj, Mio. Tady na Dlouhym Konci se může stát cokoli. Se podívej na tu ženskou včera. V jednu chvíli tu stojí a mluví s Gudonem a s Mystem, a pak se najednou rozběhne a skočí dolu. Tohle neni…“

„Ona mluvila s Gudonem?“ přerušila Mia barmana.

„No jo, viděl jsem je spolu, jak se chvíli baví. Nebo spíš ona mluvila a Gudon na ni zíral. Pak mu něco dala a šla za Mystem.“

„To jsem nevěděla. Proč nám nic ne-“

V tom se rozdrnčel telefon. Jemia po něm sáhla. „Ano?“

„Panebože!“ zaječel hlas ze sluchátka. „Mio! Panebože! Mio!“ opakoval vyděšeně. Mia málem spadla ze stoličky, jak se ho lekla.

„Mio! Hoří!“ dostal ze sebe volající, v jehož hlase poznala Mysta.

„Do hajzlu!" ulevil si Sorne, který slyšel mladíkův hlas i přesto,

že neměl ucho u sluchátka. „Co hoří? Kde hoří?" Mia jeho otázky

opakovala.

„Dům! Tam!" ječel Myst, ale nikdo samozřejmě netušil, kde tam.

„Sakra uklidni se, brouku! Jakej dům?!" snažila se z něj Mia dostat víc.

„Gu-gu-gudonův dům!" vykoktal Myst.

Mia vykulila oči.

„Co to sakra povídá?“ nevěřil Sorne svým uším a donutil Miu zopakovat Mystova slova.

„Teď stojím nedaleko odtamtud!“ vydral ze sebe mladík překvapivě dlouhou větu. „Už se k tomu sjížděj hasiči.“

A skutečně, i přes telefonní dráty k Mie doléhalo tiché houkání, jakoby příslib něčeho velmi zlého. Sorne i Mia zatajili dech a ani se nepohnuli.

„To přece…“ zkusila to Mia, ale dál neměla co říct.

„Přijedete sem?“ vysoukal ze sebe Myst poslední otázku a když mu Mia odpověděla, že neví, zavěsil.

„Jedeme do Svaghamu?“ otočila se na Sorneho a ten přikývl. „Hospoda počká,“ dodal.

„Nechoďte tam,“ řekl někdo a Mia i Sorne si uvědomili, že je tu s nimi třetí osoba. Úplně na něj zapomněli.

„Cos to říkal, Olie?“

„Abyste tam nechodili. Já ho viděl a není to dobrý, lidi, fakt to není dobrý.“

„Kohos viděl?“ zeptala se Mia, protože nikdo jiný očividně neměl v úmyslu tu otázku položit.

„No on, ten chlap přece! Ten s bílejma botama.“

Martin Štefko

DalšíPředchozí