Frederick Mysta poplácal po rameni. V tom gestu bylo spousta porozumění a útěchy. Stáli na pokraji útesu, z něhož před pár dny skočila žena, co Mystovi doručila vzkaz od jeho matky, a shlíželi do temných vln omývajících skalní masiv.

„Život je k ničemu,“ odsekl Myst a Frederikovo gesto opětoval. Věděl, že i on ztratil ženu, kterou miloval.

„K ničemu jsou prachy,“ promluvil Kratolin a kopl do kamene, který se ve slané vodě ztratil, jako se lidský život ztratí v nekonečném proudu času.

Po chvíli se Kratolin vzdálil do trosek restaurace, aby si lokl něčeho ostřejšího. Gudon a Sandra zatím stloukli rakev, ve které všichni společně Jemiu uloží. Dívčino tělo leželo na zápraží připraveno k poslednímu odpočinku. Myst zůstal se svými myšlenkami zahleděn do oceánu. Cítil, jak ho na hrudi něco začíná pálit. Myslel, že je to rána v srdci, kterou způsobila smrt jeho dívky, ale vzápětí nahmatal klíč, na který pod návalem smutku zcela zapomněl. Kovový předmět vrhal do tmy jantarovou záři. V tom Myst spatřil záblesk stejné barvy na disku, jenž vznikl z kovového glóbu, který byl v minulosti poznávacím znamením severního cípu Europy.

Když Myst k disku přišel, zjistil, že záře vychází ze škvíry na jeho podstavci. Ještě nikdy si jí nevšiml, dokonce pochyboval, jestli tam kdy byla. Bezmyšlenkovitě klíč zasunul do žhavého otvoru, kam očividně patřil. Tělem mu projel pocit tepla a kůže na prstech ho začala pálit, jako by se dotknul plotny.

Chvíli se nic nedělo. Potom se rozestoupila tma a z oblohy se ke glóbu snesl zlatý paprsek, jenž v jeho středu vytvořil pulzující oko, které připomínalo zmenšené slunce. Toto slunce vyskočilo z glóbu jako kulový blesk a začalo se kutálet po zemi.

Myst, zhypnotizován tím úkazem, neváhal nezvyklý jev následovat. Předmět stále zrychloval. Nejprve mladík musel přidat do kroku a po chvíli už běžel, sotva dech popadal. Netrvalo dlouho a stál na úpatí útesu, na němž ležel Dlouhej konec. Za den, dva bude místo, kam přiběhl, pod vodou, zatím byl však oceán na ústupu.

Právě tady ohnivá koule narazila do skalní stěny, ozvalo se zasyčení doprovázené zábleskem a kámen začal praskat.

„Co se to…?“ zíral Myst na úkaz a mnul si oči, neboť jej začaly z ostrého světla pálit. Skála se rozestoupila na necelé tři stopy, a když se mladík skulinou protáhl dovnitř, octnul se v hluboké temnotě.

To, co cítil, se dalo přirovnat k zápachu dlouho nevětraného sklepa.

„Halóóó?“ zakřičel a slova se mu vrátila zpět, jako když člověk zavolá do jeskyně. Ušel pár metrů a zaslechl kroky. Když se zastavil, utichly. Pomyslel si, že se jedná o ozvěnu jeho vlastních, tak zvuku nevěnoval pozornost. Pokračovat tmou, navíc sám, nemělo smysl, otočil se tedy, aby zamířil ven. Chtěl uvědomit své přátele, aby prostory prozkoumali společně.

„Mysteee!“ zaslechl za zády, když se dral puklinou ven. Ten hlas pocházel zevnitř a mohl patřit jen jednomu člověku.

„Mio?“ mladík se zastavil. „Mysteeeeee!“ ozvalo se znovu. Jakmile to uslyšel, rozběhl se do skalního nitra. Podrážky jeho tenisek pleskaly o dláždění jako ruce sázkařů, když se dostihový outsider žene k cíli.

„Mio?“ jeho slova se nesla chodbou. Několik kroků před ním se ozvalo škrtnutí a ze zapalovače, jež držela čísi ruka, vyskočil plamínek.

„Mio!“ už se jí chtěl vrhnout kolem krku, když v tom se za dívčinými zády objevily dva jantarové body.

„Nic se neboj. Obejmi svoji dívku, číšníku, a už vás nic nerozdělí.“ Hlas, který ta slova pronesl, patřil muži v bílém.

„Myste, obejmi mě. Na co čekáš!“ naléhala Mia.

Mladík přistoupil o dva kroky a už natahoval paže, když v tom zezadu chodbu zalil kužel ostrého světla a Myst v něm spatřil dívčinu popelavou kůži i chuchvalec stražené krve v místě, kudy kulka vnikla do jejího těla.

Jakmile se otočil, proti ostré záři mladík nikoho neviděl, ale hlas, jenž se ozval, poznal bezpečně.

„Myste, nedělej to! Vrať se!“

Byl to Gudon a nebyl sám.

Myst odstrčil Jemiu, jejíž kůže byla na dotyk jako zpuchřelá houba na nádobí, prosmýkl se kolem muže v bílém a utíkal na konec chodby, kde mu paprsky vržené Gudonovou svítilnou ukázaly dveře. Nevěděl, zda budou zamčené či nikoliv, ale zpět se už vrátit nemohl – kvůli tomu se na Dlouhej konec netrmácel.



Ivan Burda

DalšíPředchozí