Nevěděl, jak dlouho už šel, ale v jeho lidském životě by se tak daly označit dvě hodiny. Myst kráčel bez jakékoli přestávky, stejným tempem stále dál. Jeho prochladlým tělem dál prostupovala apatie.

V dálce se náhle neznatelně objevil světelný bod, který se začal přibližovat. Po několika minutách Myst rozpoznal prosklené dveře. Došel k nim a nahlédl skrz tlusté sklo dovnitř. Nečekal žádný pocit překvapení a ten také nepřišel. V malé světlé hale se čile pohybovalo několik blonďatých osob v bílých pláštích. Laboratoř, napadlo Mysta. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Nikdo si ho nevšímal a tak vyrazil dál. Na druhém konci spatřil další vchod. I do něj bez váhání vstoupil. V křesle za stolem seděl muž, který byl rovněž oblečen v bílém plášti. Zapisoval si nějaké poznámky.

„Myste,“ přivítal ho bez toho, aniž by na něj vzhlédl.

„Dlouhá cesta, že? Posaďte se.“ pokračoval.

Myst ho beze slova uposlechl.

Konečně zvedl oči od svých lejster. Usmál se: „Jsem Herwald,“ a podával mladíkovi ruku na pozdrav, který nebyl opětován. „Tohle je jedna ze dvou laboratoří, v níž vzniká nová podoba světa – dokonalého světa. A ty jsi nyní čistý, bez emocí, připravený vládnout. Tvoje matka byl výsledek úžasného, monstrózního výzkumu, který probíhal už ve třicátých letech. Na tento svět nepřišla standardní cestou, ale díky Prozřetelnosti. Dala nám tebe, našeho vůdce, který povede nadlidi. Tohle je továrna na dokonalost a ty jsi jejím vůdcem. Jsi nový vůdce, který dokáže sjednotit Třetí říši,“ náhlou demagogickou řeč jen dokreslovalo Herwaldovo slintání.

Myst se ohlédl. U dveří se nyní tísnily ony blonďaté osoby. Viděl v nich oddanost. On se ale cítil stále jako on sám. ¨

„Proč ta tma?“ zeptal se suše.

„Tma je nejlepší prostředí pro útok. Panuje zmatek a chaos. Nikdo nemá šanci cokoli udělat.“

„Jak ji děláte, kam až sahá?“

„To je velmi jednoduché. Naši vědci vyvinuli zařízení, které dokáže eliminovat šíření fotonů v prostoru. A jak velké je území? To je na tom nejkrásnější. Tma přijde tam, kde je světlo. A pokud se chceš ptát i na ty zlatavé masožravé rostliny, pak je z nich dnes skvělá zbraň pro dobývání nových území. Množí se neuvěřitelnou rychlostí a nikoho nepustí nikam.“

„Ta planeta. Pořád ta planeta,“ vydechl Myst.

Herwald se jen vítězoslavně usmál.

„To zařízení zastavte!“ řekl nyní trochu prudčeji, ale stále chladně. „Říkáte, že já jsem váš nový vůdce. Tak vám přikazuju, zrušte to všechno.“

Herwald se usmál. Dveře se otevřely a vstoupily dvě osoby s kazajkou.

Myst začal křičet. Nemohl nic

***

Woren vystoupil na Dlouhým konci. Po rostlinách tu nebylo ani památky. Únava se již hlásila vehementně o slovo. Rozhlédl se. Na útesu spatřil postavu.

„Héj,“ zařval.

Muž v bílém obleku se otočil a usmál se. Woren spatřil žluté nenávistné oči. Vzpomněl si na řidiče autobusu. Bez váhaní vytasil zbraň a vystřílel zásobník. Žluťákova hlava vypadala jako trychtýř. Jedna kulka neminula. Nikdo není dokonalý, pomyslel si Woren.

***

Myst seděl připoutaný na křesle. Už věděl, co ho čeká. Totální lobotomie, která z něj měla udělat loutku několika šílených vědců. Herwald k němu přišel.

„Chybí ti Jemia, viď? Abych pravdu řekl, mně také,“ zasmál se.

Mystovi se do tváře nahrnula krev. V hale svítilo krásné bílé světlo a ten zdánlivý pocit nadnášení rušil je pach lihu.

„Každej příběh má svůj konec, kámo,“ řekl chlápek držící v ruce stříkačku a cenil na Mysta zuby.

Mladík se na něj usmál: „Tebe to rozežere dříve než mě.“

„Ale Myste. Máš tady kolem spoustu nových poddaných. Všichni tě od útlého věku sledovali a dávali na tebe pozor. Tvoje matka si myslela, že tě dokáže ukrýt před tvým osudem. Omyl,“ řekl Herwald.

Myst se rozhlédl kolem sebe a začal poznávat osoby, které celý život potkával ve Svaghamu. Potom už viděl jen jehlu a radost v očích toho opilýho chlápka. Zavřel oči a myslel na Miu. Žádná bolest nepřišla. Místo toho se ozval výstřel a opilec se skácel k zemi.

„Tak a teď ho odpoutejte a pomalu všichni odstup,“ zavelel Woren. „Nebudu to opakovat.“

Myst k němu po chvíli přiběhl. „Musíme k místu planety, tam začíná všechno,“ špitl.

Poté spolu s vojákem zacouvali ke dveřím. „Hoďte mi klíč,“ křikl na ně a zároveň se podíval ke stropu. Větrací šachty byly vysoko. Díky bohu, pomyslel si. Klíč přilétl.

Za okamžik již za sebou voják s mladíkem zabouchli dveře a rozběhli se zpět na útes. Woren ještě stačil zlomit klíč v zámku.

„Není čas na vysvětlování, kdo jsme, proč jsme tady. Chci jen vědět, co přesně musíme zničit.“

„Na konci útesu je místo, kde stála ocelová konstrukce planety. Nyní už tam není, ale podle nich tam je asi v zemi stroj, který vyrábí tu tmu. Když ji zničíme…“

„Když ji zničíme, tak by to mohlo skončit,“ dodal Woren a pomyslel na své dva granáty.

Vyběhli na útes a rovnou zamířili k místu, kde vše mělo skončit.

Stál tam svou dírou v hlavě a s úsměvem na ně čekal.

„Můj vůdče,“ řekl muž v bílém obleku. Úsměv mu ztuhl na rtech, když viděl Mystovy oči. Stejně čisté jako po celých 24 let.

„Prohrál jsi,“ řekl Woren a rozběhl se proti němu. Narazil do něj vší silou a oba zmizeli v otevřeném prostoru, kde býval podstavec glóbu. „Myste, vypadni odsud,“ stačil ještě zařvat voják. Ozval se tlumený výbuch, který otřásl celý útesem. Nastalo několikasekundové zlověstné ticho. Myst klopýtal k silnici. Následný praskající masiv už jen dokreslil zkázu severního mysu Evropy. Dlouhej konec i s laboratoří zmizel v moři.

Tma začala ustupovat. Zatím neznatelně. Mladík byl sám na novém útesu. Worenův útes, řekl si bezděky pro sebe. Zvedl se vítr, čerstvý vzduch mu narážel do tváře. Po tváří mu stékaly slzy. „Mio, vrátíš se..?“ řekl. „Vrátíš se?“ zařval a padl na kolena. Neexistovalo nic, co by mu vrátilo radost. Po pár minutách vstal, otočil se směrem ke Svaghamu a pohlédl do statisíců párů žlutých očí.

Jan Fladerka

Předchozí