Tato, na první pohled nenápadná, pobočka banky Impossant v Marviq Gee v té době ještě neměla otevřeno. Ve čtvrtek vždycky otvírá až ve 12 hodin, ale personál banky pak bývá k dispozici svým klientům až do pozdních večerních hodin. Prakticky až do 21 hodiny. Alespoň teď v létě, v srpnu, dá se říct, že lidé tyto prodloužené hodiny jakž takž využívají. Zjara a zejména pak přes zimu zejí však vstupní hala i jednotlivé přepážky převáženě prázdnotou. Není asi co divu, vždyť ulička nesoucí kraťoučký název Lei je z těch, která se nemůže chlubit tím, že by byla rušnou velkoměstskou tepnou. Naopak, i když se vine nedaleko samotného centra Marviq Gee, patří spíše k těm, kam turisté zavítají jen občas. A domácí ji ve shonu běžných dní také spíše minou. Je vlastně s podivem, že takový gigant, jakým je banka Impossant, umístila jednu ze svých poboček právě sem.

Zvláštní je i to, že nestranný pozorovatel, který by se posadil na zahrádku nedaleké hospůdky a při popíjení lahodného moku pozoroval dění v ulici, by snadno zjistil, že do banky chodí lidé nápadně vyššího věku.

Právě teď jeden podobný stál před zavřenými dveřmi banky a netrpělivě podupával. Měl na sobě bílé tenisky, lehkou sportovní bundu a černé džíny. Přestože byl teplý letní den, hlavu měl pokrytu zimní čepici. Jakkoliv jeho sportovně laděné oblečení vyvolávalo domněnku, že by se mohlo jednat o mladého muže, celkový jeho postoj a hůl, o kterou se opíral, tuto myšlenku okamžitě zatlačily v zapomnění.

Zdálo se, že stařec má skutečně naspěch. Sotva na nedaleké věži odezněl poslední dvanáctý úder zvonu a fortelné dveře banky se se skřípotem otevřely, čekající muž vešel chvatně do prostorné haly. Jakkoliv banka zvenčí vyhlížela starobyle, stejně jako ostatní budovy v ulici, interiér haly byl překvapivě moderně vybaven, prozářený přívětivým osvětlením. I přes svůj spěch zaregistroval tento první dnešní návštěvník v rohu haly velkou televizní obrazovku. Televize tu byla zřejmě proto, aby ukrátila čas čekání klientům, pokud by se jich tu sešlo víc najednou. To se ale prakticky nestávalo příliš často.

Stařec koutkem oka zahlédl, že na obrazovce se odehrává cosi mu známé a popohnalo ho to ještě k většímu spěchu. Reportérčin hlas informoval diváky:,, Dobré poledne, hlásím se vám ze Svaghamu. Právě zde došlo dnes ráno k závažné události, která skončila tragickou smrtí. Mrtvolu muže vynesli hasiči po dvouhodinovém marném boji o záchranu hořícího domu na zdejším předměstí. Podle svědků událostí se plameny objevily časně ráno a jak můžete vidět za mnou, ještě nyní je místo neštěstí zahaleno hustým kouřem. V tuto chvíli je prvním podivným faktem, že tělo nalezeného mrtvého muže není až natolik poničeno plameny. Další otázkou je, kdo tento muž vlastně je? Dům údajně vlastní trafikant z turisty hojně navštěvovaného Dlouhého Konce. Avšak neznámý mladík, který byl svědkem události vypověděl, že se v žádném případě o něj nejedná.“

Další slova reportérky už polední návštěvník banky nevnímal. Došel totiž urychleně ke svému cíli, k přepážce označené nápisem „Bezpečnostní schránky pro fyzické osoby“. Záležitost, pro kterou vážil dnešní dlouhou dopolední cestu až sem, může vyřídit jedině tady a chtěl ji mít rychle a úspěšně za sebou. Mladá úřednice právě začala opisovat z jeho dokladů potřebné údaje do smlouvy o pronájmu schránky, když mu z kapsy z bundy vypadla krabička zápalek. Úřednice dopsala poslední tří písmenka jména klienta „don“ a s pobaveným úsměvem hleděla na hromádku vyhořelých zápalek, které se z krabičky na podlahu vysypaly.

Dalibor Valenta

DalšíPředchozí