Myst měl zavřené oči, když za okny dálkového autobusového spoje do Marviq Gee ubíhala roztoužená krajina severu. Neviděl záliv, do nějž se zbíhaly půl metru vysoké, blankytně modré vlny, znavené rybáře vracející se zpět do svých domovů ani statické soby.

Jednoproudá, téměř dokonalá silnice si s sebou odnášela jeho sny pod klenbou temné oblohy. Ony obrazy ve spaní, které zrychlují dech a vyrvou z nás hrdelní výkřiky. Tlukot srdce již přehlušil i motor autobusu.

Probudil se a v první chvíli se neodvažoval pomyslet na skutečnost, že se rozhodl odjet ze Svaghamu. Ten druhý okamžik byl mnohem děsivější. Autobus stál v kopci. Opuštěný. Kolem dokola silnici lemovaly je nízké křoviny, holé skály a ticho. To ticho, které ledabyle přerušoval s mrazivou pravidelností zvuk výstražných světel autobusu. Myst byl paralyzovaný strachem. Nehýbal se ani vzduch.

Jediný zbylý pasažér autobusu seděl bez hnutí na svém sedadle už dvacet minut. Hodinky ukazovaly třetí odpoledne. Pokusil se vstát. S úspěchem. Po několika dalších nekonečných minutách došel k místu řidiče. Klíčky zmizely. Vystoupil ven a zahalil ho ten nebezpečný pocit. Nebyl sám. Ačkoli kolem v dohledu nebylo nic živého, věděl, že blízko, velmi blízko, někdo číhá a čeká na svou chvíli.

Myst těžce polknul a obešel celý autobus. Marnost dosáhla vrcholu.

„Co mi nabídnete dnes?“. Myst sebou trhl. Před ním stál řidič autobusu. Nezmohl se na jediné slovo.

„Co mi nabídnete dnes?“, opakoval řidič otázku.

„Co chcete?“ sotva slyšitelně pronesl Myst. Uvnitř cítil smrt, která čišela z těch žlučových očí.

„Vy, víte, co chci.“

Mystovi se podlomily nohy. Nemohl popadnout dech. Muž ho nešetrně chytnul oběma rukama za krk a táhnul ho do autobusu. Zde ho přivázal k prvnímu sedadlu a nastartoval. Do Marviq Gee ještě zbývalo 68 kilometrů.

Projeli kolem značky oznamující, že jedno z těch velkoměst chladných dálek, je právě přijalo do své společnosti. Na obzoru se tyčily hovořící budovy. Jedna říkala, že společnost Wacle dodává na všechny tržnice, do malých i velkých obchodů, ty nejlepší a s největší chutí ulovené ryby. Ta vedle ní rozvedla monolog o novém druhu životního pojištění u banky Impossant a třetí truchlila beze slov. Neóny zhasínaly a s novým světelným kouzlem přinášely universální, mnohdy prázdné informace.

Autobus zastavil u stanice podzemní dráhy a Myst očekával nové nebezpečí.

„To, co je v tý schránce, mi přineseš,“ zašeptal mu do ucha řidič.„Nerozumím,“ chvěl se Myst a zalykal se přitom odporným zápachem z jeho úst.

„Tvůj dnešní cíl. Banka Impossant. Už víš? Pokud mi obsah té schránky nepřineseš, …“

„Tak co? Rozpůlíš mě?,“ osočil se s nenadálou odvahou Myst, který se až nyní dozvěděl, co se nachází na tajemné adrese.

Řidič se pousmál. „ Tebe? Ale ne…“, rozchechtal se naplno a z očí mu začaly stékat žluté kapky. „Tebe ne, číšníku. Tebe si nechám na potom.“

„Tak koho, ty žloutenkovej ksichte,“ zařval na něj Myst.

„Všechny kolem tebe,“ zchladil ho pobavený řidič.

Myst nastoupil do vagónu podzemky. Cíl byla stanice Rioolka, Měl před sebou šest zastávek. Kolem něho se kupila masa lidí. Jedna síla, která nepřítomně hleděla před sebe a ztrácela na intenzitě při každém otevření dveří, aby ji hned získala zpět ve formě dnem unavených jedinců, kteří se těší na plechovku sardinek a zářící obrazovku.

Myst se blížíl k uličce Lei. Myslel na Miu, aniž by si uvědomil, jak hluk z velkoměsta náhle zmizel, když do ní odbočil. Nevšiml si ani stínu, který ho sledoval.

„Co si dnes budete přát,“ zeptala se s milým usměvem bankovní úřednice.

„Jdu si vybrat schránku,“ odpověděl s napětím Myst.

„Prosím číslo schránky a Vaši identifikační kartu,“ přešla uřednice k formálnímu tónu. Do zvuku hučícího větráku se neslo svižné klouzání pera po formuláři. Pak už stačil jen podpis.

Odemkl schránku. Nyní byl náhle až příliš klidný. Otevřel zapečetěný balíček. Byl v něm dopis, zažloutlá fotografie mladé krásné ženy, klíčky, svazek bankovek a mapa.

Rotrhl obálku.

„Myste, ať už jsi sem dojel za jakýchkoli podmínek, předem se ti omlouvám. Mluvíme spolu po 24 letech, i když skrz stručné psaní a já cítím naději. Proč po tak dlouhé době bych ti ráda řekla sama. Je mnoho věcí, které se dozvíš. Každý večer tě budu čekat v Gotten Mai, pod sochou Spravedlnosti. Přímo před bankou je zaparkovaný bílý vůz. Z Marviq Gee jeď po silnici A4. Dovede tě až k cíli. Na 678. kilometru je motel, kde máš zaplacený pokoj na přespání. Recepční ti dá ráno zásilku pro mě. A Myste, kdyby ses rozhodl, že se za mnou nevydáš, nevracej se do Svaghamu. Hlavně se tam nevracej. Tvá matka.“

Myst nevěřícně koukal na list papíru. Do hlavy se mu okamžitě vrátila Mia. Její krása, úsměv, radost… Je tam. Sama. Napospas neznámému zlu. „Příští stanice Svagham,“ řekl si potichu pro sebe. A pak se celé Marviq Gee zahalilo do tmy.



Jan Flanderka

DalšíPředchozí