Mia si ten večer lehala do postele s rozporuplnými pocity. Vlastně měla strach. Ne o sebe, zkrátka podivný podvědomý těžko popsatelný strach. Její život, nudný a obyčejný, jak si nyní uvědomovala, se během jednoho dne naprosto převrátil naruby. Gudonův dům před pár hodinami vyhořel! První pomyslný hřebíček do rakve, nebo tedy první velký otazník. Potom Olie a ten jeho podivný příběh. Příběh o muži s bílými botami.

Muž s bílými botami. Představovala si ho na jednu stranu jako elegána, ale na druhou stranu tak trochu jako „pana tajemného“ s pohledem, který hodně skrývá a může i mnohé prozradit. Úsměv, který člověka dovede vyděsit. Přesně takhle určitě vypadal, když mluvil s Gudonem a Olie je poslouchal přes dveře. Elegantní, ale tajemný. Možná s hrozbou v očích.

A pak Myst. Vůbec nepřišel do práce a celý den se neozval! Měla mu to hodně za zlé, ale zároveň se trochu strachovala. Co když se mu něco stalo, podobně jako Gudonovi? Od příchodu té zpropadené ženy, která skočila, se všechny zažité pořádky hroutily jako domeček z karet. Že by to strhlo i Mysta? Anebo se prostě jen odhodlal jet do Marviq Gee a jednoduše jí akorát nedal vědět, protože měl pocit, že to není potřeba? Jestli ano, tak ho měla za pořádného pokrytce a pitomce.



Chtěla spát, ale myšlenky jí v hlavě neustále vířily jako zběsilé a ona ne a ne zabrat. Zkusila knihu, protože u té většinou usnula velmi rychle, zvlášť když k narozeninám rok co rok dostávala dívčí romány, které tak nesnášela. Jenže tentokrát ani čtení nepomohlo. Převalila se na bok. A dívala se z okna. Nikoho ve tmě nespatřila. A měla někoho spatřit?

Snad toho muže, kterého viděla několikrát během dne. Jako kdyby ji sledoval. Mohl to být jen její hloupý pocit vyvolaný událostmi dne, ale klidně jí mohl opravdu sledovat. Proč vlastně ne? Co když někdo rozhodl, že odklidí všechny lidi, kteří dělají na Dlouhým Konci? Protože… protože jsou všichni tak bezvýznamní a jejich životy jsou tak jednotvárné a obligátní. To byla opravdu hloupá myšlenka, že by někdo měl zájem na tom, aby se zbavil tří lidí, kteří nebyli – klidně si to přiznala – ničím zajímaví.

A pak se ozval ten hlásek: Ale co Gudon? Ten asi nějaký tajemství měl, když za nim přišel ten chlapík v bílejch botách, ne? Proto jste tam ani nejeli, podívat se na jeho dům, protože Olie vás přesvědčil, že to není dobrej nápad. A Myst a ta ženská? Co když má taky nějaký tajemství, o kterým třeba ani sám neví, hm? A co ty, Mio, pamatuješ na Herwalda?

„Zmlklni!“ pronesla Mia nahlas. Nesnášela, když se jí myšlenky zatoulaly tímhle směrem. Na Herwalda určitě nechtěla myslet. Ne teď a ani nikdy jindy. Každý má svého kostlivce ve skříni, ale to neznamená, že ho bude vytahovat na světlo.



Ale co když to všechno spolu nějak souvisí. Zapálení Gudonova domu a Mystovo zmizení. Co když ta žena, která se zabila, s sebou někoho přitáhla na Dlouhej Konec a ten někdo šel po Gudonovi?

„Mio, usni. Prosím tě už usni!“ Opět promluvila nahlas a najednou jí připadalo, že je strašně sama. Prázdný pokoj, nikde nemá nikoho, kdo by se k ní přitulil, kdo by jí objal. Ani ten idiot Myst se k tomu nikdy neměl, a teď navíc zmizel.

Když Mia přijela dnes večer do Svaghamu, chtěla se jít podívat na spáleniště, které zbylo z Gudonova domu, ale nakonec si to rozmyslela. Jako by jí to snad mohlo přinést smůlu. Když si však vzpomněla, jak Olie říkal, že si ten chlap s bílými botami neustále pohrával se zapalovačem, rozhodla se, že tu podívanou oželí.



Konečně se zdálo, že usíná. Myšlenky se jí však stále honily hlavou, takže zatemnily všechny ostatní smysly. Tudíž neslyšela, jak někdo otevřel dveře od bytu a tichounce je za sebou zase zavřel. Šel najisto. Kradl se rovnou do Miiny ložnice a při každém kroku bylo slyšet kovové cvaknutí.

Došel až k Miině posteli. Jeho uhrančivé oči skryté stíny noci shlížely na právě usínající ženu, která o něm neměla ani tušení. Sklonil se, aby mohl dívce promluvit přímo u ucha. Jeho hlasitý dech, který se rozléhal ve ztichlém pokoji jako sípání astmatika, Miu šimral. Cukla, ale oči neotevřela.

Noční návštěvník se usmál. Zvedl jednu ruku k Miinu obličeji, pravou, v níž držel onen předmět, který vydával ono cvakání. Ještě jednou s ním cvaknul. Miu ozářil plamínek zapalovače. Sežehl jí i několik neposedně trčících vlasů. Otevřela oči, ať už blízkým teplem anebo náhlým světlem. Otevírala ústa, aby vykřikla, ale byl rychlejší. Ucpal jí pusu volnou ruku a tiše jí pošeptal: „Jen klid, slečno Mio, nechci ani vaše tělo, ani vaši duši. Potřebuji tu Mystovu. A jsem přesvědčen, že mi pomůžete.“



Martin Štefko

DalšíPředchozí