„Takže když tě cizinec spatří, nedívej se mu do očí, protože je to voodoo!“ zpívá Ronnie James Dio v jedné písničce. Jenže Mia jeho varování nedbala a do cizincových očí pohlédla. Z té záplavy žluti se jí zatočila hlava a najednou si připadala naprosto bezvládná.Muž jejího stavu využil. Svázal jí ruce i nohy a ústa zalepil lepicí páskou. Pak po bytě naaranžoval několik předmětů, které s sebou přinesl. Nakonec si uhranutou Miu přehodil přes rameno a vykročil do černé noci.

Měl dlouhé rozevláté vlasy a mohutný plnovous. Jeho pohled, upřený kamsi do dáli, byl přísný, leč spravedlivý. Aby ne, vždyť to byl Forseti, bůh spravedlnosti. Jeho mohutná mramorová socha se tyčila uprostřed centrálního parku v Gotten Mai. Pod ní postávala drobná, asi padesátiletá žena a vyhlížela svého syna. V ruce držela dvě fotografie. Jednu černobílou, na níž bylo batole, které s překvapivým výrazem zkoumalo okolní svět. Druhá byla barevná a zobrazovala mladého muže stojícího u obrovské ocelové konstrukce planety Země.

Kristin doufala, že Myst četl její dopis a není na cestě do Svaghamu. Tomu městu vládne zlo. Zvláště od chvíle, kdy sebevražedkyně z Dlouhého Konce kontaktovala Mysta a Gudona. Ta žena sice patřila ke žluťákům, ale Kristin pomohla. Musela si vzít život. Za tu zradu by jí čekal trest horší než smrt.

Myst však byl na cestě na sever. Jel bílým saabem, který mu kdosi nachystal před banku Impossant. Každou chvíli ve zpětném zrcátku kontroloval, jestli mu není v patách vyšinutý řidič autobusu, který jej dopravil do Marviq Gee. Ale podle všeho to vypadalo, že ho nikdo nesleduje.

Krátce po půlnoci dorazil Myst před dům ve Svaghamu, kde měla Mia pronajatý byt. Vešel do chodby páchnoucí vařeným zelím a vyběhl po schodech do prvního patra.

Několikrát dlouze stisknul zvonek, ale nikdo neotvíral. Zkusil tedy kliku a kupodivu bylo odemčeno.

„Mio?“ Myst vtrhl do ztichlého bytu.

„Mio?!“ zvolal znovu. Garsonka byla prázdná.

Mysta zarazilo, že na jídelním stole stojí svícen se zapálenými svíčkami, které ale pomalu dohořívaly, a kytice rudých růží. Další svíčky objevil v koupelně. Miina postel byla rozestlaná. Na zemi se povalovala prázdná láhev od vína a krabička od prezervativů. Vypadalo to, že Mia se tady dobře bavila. A ne sama. Mystovi jako by srdce probodnul ledový rampouch. Nedokázal se ani pořádně nadechnout. Celou dobu měl za to, že k němu Mia něco cítí, ale nejspíš se jen přetvařovala a pohrávala si s jeho city. Nakonec byl o rok mladší než ona a ženy si vyhledají spíše starší partnery.

Další hodiny Myst bezcílně bloumal po okolí. Vzpomínal na chvíle strávené s Miou a zvažoval, co dál. Setrvat ve Svaghamu však pro něj už nemělo další smysl. Chtěl odtamtud vypadnout co nejdál. A proč ne třeba do stovky kilometrů vzdáleného Gotten Mai?

GOTTEN MAI. NEBO CHCÍPNI, stálo na kusu kartonu. Držela jej dívka s krátkými střapatými vlasy obarvenými na červeno, která v osm ráno stála na kraji silnice A4, kousek za benzínkou Statoil. Pokud by se nápis na ceduli opravdu vyplnil, několik desítek řidičů by již bylo po smrti.

Myst zastavil pár metrů za ní. Dívka se rozeběhla k autu a otevřela dveře na straně spolujezdce. „Dík, že jste zastavil,“ řekla a nasedla.

„Za málo,“ odvětil Myst.

Z náprsní kapsy maskáčové bundy, pod níž měla tričko s nápisem RAMONES, vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila. „Nevadí vám to, že ne?“ zeptala se nejistě, když si povšimla Mystova výrazu. Ale ten jen mávnul rukou.

Dívka zavřela oči, zhluboka potáhla a vyfoukla kouř ke stropu.

„Kam jedeš?“ přešla nyní k tykání, když usoudila, že Myst je zhruba stejně starý jako ona.

„Tam, co ty.“

„Paráda! Aspoň už nebudu muset stopovat,“ zvolala potěšeně.

Lynyrd Skynyrd v rádiu rozehráli nostalgickou píseň o vzdálených místech a dívka si začala prozpěvovat. Myst od ní zjistil, že se jmenuje Sandra, vyhodili ji z univerzity, kde studovala psychologii (prý proto, aby pochopila svoji složitou osobnost, což se jí dosud nepodařilo; její bývalý o ní dokonce prohlásil, že je případ pro psychiatra), a do Gotten Mai jede za prací.

„A co čeká v Gotten Mai tebe?“ zeptala se Mysta.

„Dávný duch,“ odvětil.

Před polednem zastavili u motorestu, aby se najedli. K motelu zbývalo urazit ještě tři sta kilometrů. Tam čeká zásilka pro Mystovu matku. Odhadoval, že tam přijedou kolem čtvrté odpolední. Anebo možná později? Bůhví, co je do té doby potká...



Václav Brachtl

DalšíPředchozí